Velikou kariéru začala mladá, teprve šestnáctiletá Brňanka Tereza Kysilková pod vedením svého otce Tomáše, bývalého reprezentanta i reprezentačního kouče horolezců. Tomáš Kysilka je od loňského roku šéfem juniorské reprezentace, ovšem fakticky se na jejím vedení podílí již tři roky.

Tereze se dostalo profesionálního vedení ve čtrnácti letech, kdy dospěla do juniorského věku a na trénování i sestavení tréninkového plánu byl angažován, kdo jiný, než Rudolf Tufi Tefelner. Obě rodiny bydlí kousek od sebe, doslova přes kopec, v malých vesničkách za Brnem, takže mají k sobě blízko i fyzicky. Navíc, samozřejmě, se v obou rodinných domech nachází v podkroví veliká stěna, takže Terka může v rámci tréninku běhat z jedné stěny na druhou (na druhou fázi...). Dnes však mnoho času tráví také na nové brněnské stěně Rajče a před důležitými mezinárodními závody vylaďuje trénink na velkých stěnách v Insbrucku a Imstu. Kromě toho tráví mnoho času i na skalách v zahraničí. Když k tomu připočteme její talent, je pochopitelné, že výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2001, při její premiéře, celkové vítězství v Evropském poháru juniorů a o rok později ve stejné soutěži druhé místo. Loni, v šestnácti letech, nastoupila poprvé do seriálu Světového poháru a z jednoho závodu v Leccu, v Itálii, si přivezla vynikající osmé místo a také poprvé získala titul mistryně ČR dospělých.
V zimě překonala v Thajsku první 8a, Phet Maak, v létě pak výrazně posunula svoji hranici flash - ve francouzském Ceusse vylezla cestu Berlin, 7c+ a v prosinci ji posunula v Thajsku -  Gilles No Limits, 7c+, on sight. V lednu letošního roku, stále ještě v Thajsku, se už pustila do nacvičování 8b a podařilo se. V sektoru Ton Sai vybojovala po osmi „pracovních“ dnech ceněnou cestu Jai Dum, kterou už dříve vylezlo několik známých českých i slovenských lezců a jak uváděli, nebylo to zadarmo.
Tereza Kysilková v rozhovoru uvedla: „Thajsko beru jako super relax. Určitě jsem neměla v plánu drtit těžké cesty, spíš jsem chtěla zapracovat na technice množstvím lehčích cest. Taťka měl sice trochu připomínky, že když tam vloni padlo 8a, tak tentokrát by to mohlo být 8b, ale myslím, že s tím moc nepočítal. Jai Dum je hodně dlouhá cesta, dvacet pět metrů. Byla pro mě výzvou kvůli množství skoků, který mi fakt dělají problémy a chtěla jsem si dokázat, že na to mám. Ke třetímu nýtu to docela jde, a pak začíná série kroků po malých lištách včetně skoků a křížů. Jediný místo na „rest“ je pod závěrečným bříškem. Konec je především o dobrým postavení nohou při výlezu.“

Rosťa Tomanec