vysoké tatry  český horolezecký svaz  klub slovenských turistov  singingrock apollo  
sport-outdoor
sirjoseph
camp 
  shs james    komisie    podujatia    james slovakia    horolezec    horoškola    rozličné    eshop    diskusia    kontakt    dotazníky    chaty    james 100    priamo registrovaní    pre kluby  
 index  Správa Vysokých Tatier  Erasmus  Metodické materiály  Meteo  IFSC  UIAA Odhlásiť    Utorok 07.05.2024   english version
 Siesta s Marion
15.10.2014 22:00 | 1882x |
  

Stoupa mlčky tiskne hučící Reactor mezi roztřepanými koleny. Mokré tropiko žďáráku občas olízne rozpálený vařič a varovně zasyčí. Náš nepatrný prostor bezpečí se plní nebezpečnými zplodinami.
Povídám, “hele Stoupo, tady na té nálepce píšou něco o otravě carbon-monoxid”. Někde půlmetru za mlžným oparem se ozve “no ty vole, tak proto mě pořád bolí hlava”. “Máš recht, raději vyvětráme”.
No, to se snadno řekne, vyvětráme. Jenže nadzvednout tropiko znamená vystavit se nemilosrdnému proudu lavin, co se na nás shora neustále sypou. Čupíme uprostřed severní stěny Jorasů, šest set metrů nad zemí, na poličce třicet na šedesát. Všechno je promočené durch, včetně spacáků a to nepatrné teplo z vařiče máme teď vypustit ven?
„Hele, oxid uhelnatý je lehčí než vzduch, tak stačí, když budeme dýchat víc u země“. A máme to pořešený.


Severní stěna Grandes Jorasses po sněhové bouři.

Marion neklidně postává na verandě chaty Leschaux. Starostlivé myšlenky roztáčí její mozkové závity. „Kruci, všichni už z té zatracené stěny zdrhli, ale co tam sakra dělají ty dvě světýlka v No siestě. Kdo to může být a proč nejedou dolů?“.
Vlídný mužný hlas přeřízne její nit. „Nazdar kotě. Pojď se vohřát, dyť se celá chvěješ. No ty vole, tak tenhle kentus tomu Bačovi se Stoupem fakt nezávidím“.
„To jsou tvoji kamarádi?“ vyhrkne Marion a sundá z ramen nenechavou ruku českýho frajera. Její tmavé oči zůstávají zasněně opřené do severní stěny. Ráno se rozhodne.

Černý Šaryk zařehtal a sto čtrnáct koní unáší náš kočár do mekky alpinismu, pod střechu té línější Evropy, do francouzského Chamonix. Dva chlapci, čtyři dívky, poměr jak z Baudelairea, spoustu jídla, pití a nespoutané radosti. O to bylo smutnější loučení na ledovci Mer de Glace, kde se naše skupiny rozdělily na jižní, stoupající po žebřících k vyhřátým skalkám u chaty Envers; a severní postupující po ledovci Leschaux pod chladnou stěnu Grandess Jorasses. 


No Siesta je cesta č. 22, modře je naznačeno, jak jsme lezli my a naše bivaky.

Se setměním uleháme pod stěnou. Tedy vlastně je to odtud ještě pořádný kus k okrajové trhlině a nemáme ani potuchy jak ji překonáme. Budíček na čtvrtou, tři ovesný kaše a se vším matrošem na tři dny vyrážíme hledat cestu tou spletí ledových věží. Zastavuje nás dvacet metrů vysoká hradba převislého ledu. Táhne se z leva doprava, kam až naše oči dohlédnou.
„No ty vole, tak tady začíná prvotřídní cvičba!“. „Hele Stoupo, měj to trochu dobraný, zkusím to tady vlevo, těsně u skály, to vypadá, že by to mohlo jít“. Skoba. Čok. V půlce jsem sundal batoh a pověsil ho na šroub. Šrouby máme čtyři. Pár metrů pod vrchem, v záklonu více než 30 stupňů od vertikály klovu dírečku pro další krok. Najednou rána jako prase. Už jsem viděl, jak se ta masa ledu nade mnou naklání a pohřbívá mne do svých útrob i se Stoupovou svačinou, co jsem si schovával v kapse. Scéna jako z filmu Ice age. Muselo to zadunět všude. V celém vesmíru. I z druhé strany hory, protože glaciologové v té chvíli naměřili posun ledovce o celých sedmdesát centimetrů. Takže rychle vyvrtat abalakáče, protáhnout smyčku, slanit, vše vybrat a honem zpátky ke Stoupovi.

 
Bača se pokouší o nemožné při překonávání převisu okrajové trhliny, což se o chvíli později potvrdilo. Cesta nakonec vedla úplně jinudy. / Bača v prvním těžším fleku – převis ve spodní části stěny.

„No ty vole, a co teď, jak se sakra dostaneme na nástup?“ Jak dva vězni se bezradně ploužíme kolem převislé zdi. Najednou spatříme tu hříčku přírody. Ten vtip. Tu obskuritu. Ten nejneuvěřitelnější komín, co jsem kdy viděl. Tyčí se nad námi přímo uprostřed kompaktní ledové stěny. Batoh pod sebe na smyčku a vzhůru. Doufejme, že se jím protáhneme až na nástupové ledové pole. Kruci, už je půl devátý, ale cesta je volná!

Marion se prudce posadí na vyhřáté posteli ve svém bytě v Chamonix. Její havraní vlasy zakrývají temný sen, co zdál se býti skutečný. Srdíčko splašeně nadouvá její prsa pod zpoceným tričkem a vzrušený dech se jen tak tak vejde do jejích úzkých plic. Co to bylo za ránu? To asi spadl z postele ten kluk, co se s ním v noci vrátila z večírku. Jak se vůbec jmenuje? Walter? Bohatýr? No nic, sbalím si raději nějaký cajky a vyrazím se mrknout pod Jorassy, snad budou v MacIntyrovi dobrý podmínky. A jak Marion říká, tak udělá.
 
Lezeme souběžně. Bača tahá dopolední šichtu. Dvě stě nebo tři sta metrů k prvnímu těžšímu fleku přes převis. Jsou v něm tři skoby a pouští to volně. Zase lezeme souběžně a na prvním Jasperově bivaku jsme kolem poledne (R.Japser dělal No Siestě v.r.2003 první volné opakování). Ještě dvě-tři délky a dáme oběd – uvaříme dva litry chlemtu (ionťák+sníh), kterým zalejeme dvě energizující tyčinky. Cítíme se jako králíci Duracell. Parádní čas, parádní počasí. K večeru se to teda má trochu zatáhnout, ale kdo by se mraků bál, že? Předávám opratě Stoupovi na odpolední šichtu. Ledu znatelně ubývá. Dvě rozbité délky Stoupu pořádně vydojily. Začíná posněžívat. To bývá v horách odpoledne normální. Občas se přežene prachová lavinka. To je paráda, konečně zase na horách! Lavinky se pomalu stupňují v kontinuální proud v kterém se nedá lézt. Je teprve kolem čtvrté, ale musíme hledat místo na bivak. No way, no siesta. Padá déšť se sněhem. Malá mikro polička předesílá zábavu na dlouhou noc.

 
Po obědě Stoupa stoupá někde v půli stěny. Levý kout je Bonatti-Voucher. Pravý kout ve tvaru otazníku „?“, těsně u stěny, je No Siesta. Bivakovali jsme v půli otazníku. / Stoupa chystá svačinku.

Ráno se neprobouzíme. Jak by se sakra mohl probudit někdo, kdo celou noc nespal, stále se dusil, padal do údolí a třepal se zimou. Naštěstí se neprobouzíme do nesněžení. Zato je pořádná zima. Vše, co v noci promoklo, teď zmrzlo na kost. Ze sady friendů se stala sada žonglovacích kuželek, což bylo jediné, na co se daly použít. Vše bylo pokryté hromadou ledu a sněhu. Takže vyhrabat, oklepat, rozehřát, navázat, navěsit, zase sundat, vykonat potřebu, znova navěsit, lézt. Ruce přemrzají po pár metrech, jen nohy milosrdně mlčí. To je špatná zpráva. Ale třeba se rozvykládají v tom kolmém koutečku nebo támhle v tom rozbitém převísku nebo v té nedržící glazuře. Ano, už, už slyším první šepot, náznak slova, větu, křik, uááá, sakra to je sakra bolest na poblití!
 
Stojím pět metrů nad posledním čokem. V kompaktních plotnách bez možnosti dalšího rozumného postupu mžourám na nákres. Hmm, pětasedmdesátka led. Ale kam se schoval? Objevuji skobu s karabinkou a nechávám se spustit níže, zřejmě jako můj předchůdce. Zkouším to o kousek vlevo. Převísek, kouteček, plotna, stopka. Pár metrů ještě více vlevo se macatí ledové koutky cesty Bonatti-Voucher. Ranní oklepávání a dva pokusy do neznáma nás stály spoustu času a my se potřebujeme dostat na to sněhové pole nad námi, kde je parádní dvoulůžkový bivak. Takže ještě kousek traverz, ták a jsme v Bonattim! Jen dvě-tři délky tu pobudeme a hned jak to půjde, tak zase uhneme.

Kde jen ti kluci čeští můžou být, ptá se sama sebe Marion a s lehkostí chmýří uzrálé pampelišky stoupá ledovou stěnou. Pod jejími pevnými lýtky se ledový příkrov mění v nádherný měkký firn. Hroty jejích zbraní se zakousávají do ledového krunýře a její tělo jakoby bez námahy nabírá závratnou výšku. Není sama. V jejím závoji, jako roji ledové komety lezou zástupy nápadníků. Jsou jich snad desítky. Nebezpečně se předbíhají, okřikují a hádají o to, kdo bude moci lézt co nejblíž k ní. Blízko. Tak blízko až budou slyšet její tep a cítit teplo její kůže. 

 
Stoupa po úhybu do Bonattiho. Sníh se na ukloněných plotnách neudrží, ale pod převisy ano. / Bača v druhém bivaku. Konečně trochu pohodlí. Někdy člověk neví, kterou potřebu utišit dříve.

„Ty vole, dávej bacha, je to tady trochu rozbitý“ doplňuje Stoupa slovy ten velký kámen, co mi zrovna přistál na rameni. Začala jeho odpolední šichta. Rozbitá šestpluska. Nedržící čerstvý sníh, který je potřeba neustále čistit. Dvě jedničky na spravení morálu a má štand. Walter byl machr. Ještě jedna vypečená délka přes převis a vracíme se do Siesty. Stoupovy nohy nemluví. Ani hlásku. Kopeme luxusní bivak na hřebínku, sedíme vedle sebe jak piloti v kokpitu F1, pod sebou kilometr stěny na ledovec a zapadající slunce kreslí jednu ze svých nádherných tapet. Nad hlavou se rozsvěcují první hvězdy. Támhle, nad obzorem září souhvězdí Marion. Tohle je ten pocit, který nejde předat. Vše je obsaženo v tom krásném okamžiku, kdy nejde popsat tím, co je, to, co není (kredit: Poletíme). 
 
„Ty vole, zase ráno a zase tma, dyť je to na vrch jen kousek, tak proč si nepočkat na sluníčko, co“. Ignoruju Stoupovy změkčilý poznámky, které přičítám jeho tvrdnoucím omrzlinám a nemilosrdně balím bivak, vařím a velím k útoku na vrchol hitparády. Moje ranní šichta se skládá z mixového sit-startu a několika délek ledových koutků protkaných šťavnatými převísky. Před polednem už si mažeme naše krásné pusinky voňavým krémem, to aby v civilizaci byly holky povolnější a nemíjely nás obloukem jako dva smraďochy, no a taky pro to, aby se Stoupa nespálil, protože v práci nahlásil nemocenskou. Vivat Italia!

 
Bačova ranní mixová rozcvička, pár délek pod vrškem. / Riders on the storm. Stoupa osedlal vrcholový hřeben. V pozadí Pointe Whymper (4184 m).

Musím přiznat, že Italská strana je daleko rafinovanější než ta Francouzská. Nejdřív vás smaží na sluníčku, slaňujete z volných kamenů v rozbředlém sněhu, bojíte se přeskočit okrajovku, hledáte cestu v bludišti trhlin, slézáte desítky délek po rozbitém hřebínku a nakonec se trmácíte kamením k chatě, abyste zjistili, že tam není žádná voda, což je v horách průser, že ano. Takže zatímco si Stoupa masíroval zmrzlé prstíky, Bača několik hodin vybíral kaluže kolem chaty, čímž získal bobříka trpělivosti a dva litry vody! Chata je prázdná a tak si se Stoupem bereme každý jedno patro. Stoupa horní, tam prý je tepleji.
 
Se západem slunce Marion kráčí po vrcholové převěji na vrcholu Walkerova pilíře. Po spáncích jí stékají kapičky potu, ale už nemusí spěchat. Všichni ti, kteří se tak snažili ji doběhnout, jsou daleko za ní a ti, kteří na ni čekají o tom ještě ani neví. Tam, kde se ostatní plahočili ve sluneční výhni, zapadali po kolena a rovnali si záda pod tíhou batohů, tam Marion roztáhne křídla a jako večerní motýl se houpavým letem snese až k chatě Boccalatte. Tam někde už konečně musí být ti, kteří spí ve sněhové bouři, ti, kteří se za ničím neženou, ti kteří si zaslouží být poctěni její návštěvou.

 
Fešáci po výstupu. Wanna dance? / Po dvou hodinkách konečně téhle krasavici jeden ubožák zastavil.

„No ty vole, kde se tady vedle mě vzala ta baba?“ houknu na Stoupu, ať na to hodí voko, jestli jako ještě nejsem v nějakým erotickým snu. Stoupova ošklivá hlava mě přivádí do reality a tak se raději po anglicku vytratím z chaty, abych se náhodou nedostal do řečí. Po nějaké chvíli vyleze s úsměvem i lišák Stoupa. Pak vykoukne Marion, vlasy rozpuštěné na ramena, batoh úhledně zabalený, poděkuje nám za cigánský kakao, roztáhne svá nádherná křídla a během mžiku slétne dolů do údolí.

Zato my se Stoupem to vezmeme pěkně natěžko, přes potok, s koupáním, se sbíráním borůvek a s řadou dalších světských věcí, o kterých baby jako Marion vůbec nemaj potuchy. A pak už jen náš starý dobrý autostop zpět tunelem do Francie, za našimi krásnými děvčaty, protože čtyři, jsou vždycky lepší než jedna !
 
Tabulka použitého materiálu:


 Stoupa s Bačou a podpůrným týmem.




Vlado Linek © 1999 - 2024 členstvo ا  antidoping ا  kalendár ا  archív jamesáka ا  predplatné ا  horoškola ا  počasie ا  sprievodca ا  umelé steny  30788639