Spomienky na bratov Pochylých
(Jamesák 2000/3)

Vracet se do minulosti je těžké, ale nic jiného už nebude. Palo nebo Ondro, Ondro nebo Pavel. Mí kamarádi, mí spolulezci, mí průseráři. Ať byli takoví nebo makoví, v mých vzpomínkách stále zůstanou.

Ondráš byl u nás v Českém ráji mockrát. Jednou nahlásil návštěvu. Moje žena Danuše musela někam odjet a tak uvařila guláš s tím, že si knedlíky musíme uvařit sami. Bacha na to, Ondra byl velký gurmán, uměl vychutnat i uvařit. Po celodenním lezení jsme se vrátili domů do Turnova. Hladoví jako vlci. Ondra šmejdil po kuchyni, co je kde k snědku. Tak mu říkám, ať si jde sednout, že uvařím knedlíky. On mně ale upozornil, ať jsou to ty správné, české. Jasné, jiné ani neumím, odpověděl jsem. Když opustil vývarovnu, vzal jsem knedlíky v prášku a přesně podle návodu je uvaŕil. Joj, jak mu chutnaly. Dlouho nevěděl, jak to s těmi knedlíky bylo.

Každého z nás již bolel zub. Je to hrůza. Kam se na to hrabe třeba nějaká lámavá šestka. Stanovali sme s Palem v Grignetě, co jsou takové vápencové minihory nad Leccem v Itálii. Lezení tak skoro stopadesát metrů pevné skály. Lezl tam tehdy s náma tŕeba Claudio Corti nebo Carlo Mauri. Večer vínečko, signorini, zpěv. Nu a jednou začal Palo skuhrat, že bolí zub. Všichni víme, že byl taková stomatologická rarita. Tedy jeho zuby. On byl rarita v jiném smyslu. Tak jsme nasadili Acylpirin, Algenu, grappu. Vnitřně i zvenčí, ale nic nezabíralo. Až došlo k nejhoršímu - Juro vytrhni mi ten zub! Italové už s námi nebyli, tak jsem na to zůstal sám. Půl dne jsem sa Pavlovi vyhýbal, protože byl hodně vzteklý. Však víte o čem hovořím. Nejdříve vyhrožoval a pak začal prosit, ať s tím zubem něco udělám. Co jsem měl dělat? Prý prostě vytrhnout. Jak jednoduché! Studentům stomatologické fakulty sa předem omlouvám za znevažování jejich budoucího povolání. Přistoupil jsem na jeho prosby a začal si klást podmínky. V první řadě musí vypít na ex aspoň deci grappy a nechá se svázat. Souhlasil a ty deci raději vypil dvě. Operace probíhala ve stanu. Položil jsem ho na záda, nohy spoutané a ruce svázané za zády. Sedl jsem mu na břicho, tedy pokud vůbec nějaké měl, on padesátikilový, já poctivých pětašedesát. Mezi zuby jsem mu vrazil špunt od vína. To proto, aby mě nemohl kousnout. Grappou jsem vydezinfikoval kombinačky, půjčené na jedné chatě a na inkriminovaný zub jsem opět aplikoval grappu po kapkách. Několikerým poklepem jsem Pala ujistil, že zub je již umrtvený. Konečně jsem vzal do ruky kombinačky a jeho oči se protočili několikrát dokola. Pak muselo dojít k tomu nejhoršímu, vzít za ten zub a vytrhnout ho. Při každém pokusu o tenhle úkon Palo se mnou udělal můstek. Já byl vlastné průkopníkem zubolékařské praxe. Pacient byl níže, než doktor. Nevím na kolikátý pokus se mi nakonec podařilo ten zub vytrhnout. Co vytrhnout, vyviklat! Jeho oči museli mezitím určitě vypálit ve vesmíru novou černou díru. Po úspěšném zákroku a nezbytné bezpečnostní časové proluce, jsem uvolnil mašličku na rukou a fofrem zmizel ze stanu na delší dobu pryč. Teprve po zjištění, že už je téměř normální, co jsem si ale ověřoval z bezpečné vzdálenosti, jsem se vrátil. Bylo mi sděleno, že kdyby Pavel nebyl svázaný, tak by mně zabil. Pak se má člověk někomu zavděčit. Naordinovali jsme si další dávky grappy na propláchnutí, na další východ slunce a život šel dál.

Kdysi dávno v Brně Palo bydlel u mně a jednou nás přišel navštívit Ondra. Tak jsme prometli kdejakou hospůdku a vinárnu. Vraceli jsme se hrubě po půlnoci domů v družném rozhovoru a najednou hlídka VB. Nasledovaly otázky: odkud, kam, proč a podobně. Starší vědí o čem je řeč. Ukažte nám občanské průkazy! S Palem jsme vytáhli občanky, samozřejmě bez razítek zaměstnavatele, jen s papírem o smlouvě o dílo. No nějak to prošlo. Policajti chtěli občanku i po Ondrovi. Nějak divně zezelenal v obličeji, sáhl do jedné kapsy, pak do druhé a několikrát to zopakoval, až z toho byl nervózní i příslušník. Nakonec občanku vytáhl a všechno bylo v pořádku. Když odešli, tak jsme se Ondra zeptali, proč s tou občankou tolik otálel. Měl jich dvě, jednu od kamaráda zároveň s průkazkou na volné jízdenky ČSD a nevěděl, kde je která. Ondra měl na policajty smůlu. Na jednom sjezdu na Pálavě se cosi semlelo a spousta jich tam přijela. Nějak se do toho zamotal, kousl ho pes, dostal pendrekem a ještě ho odvedli asi deset kilometrů za Pálavu. Přišel až ráno a přiznal, že jednoho policajta trefil kamenem.

S Palem jsme si jednou v Brně koupili motorku. DKV se sajdou. Okolo sajdy byla taková tlustá trubka, po které se dalo chodit a vyvažovat. Najezdili jsme toho hodně a já jsem v zátačkách velice zodpovědně vyvažoval. Jednou jedinkrát jel Palo sám. A jak to dopadlo? Zapoměl, že nemá vyvažovače a vymázl se tak, že zrušil motorku a sobě zlámal obě zápěstí.

Když jsme byli na Váze asi tři neděle, Palo se vsadil s Belou Kapolkem, že když přijde objednat k okénku, tak že ho nespozná. Odjel až do Smokovce, v úschovně si vyzvedl sako od kvádra, bílou košili, oholil svůj téměř mužný plnovous a vyrazil na Váhu. Belo ho opravdu nespoznal a sázku prohrál.

Dělali jsme diretku na Kežmarák a už nevím v které délce se dostal do slovního střetu Palo s Pucákem. Vážení, to bylo řevu ve všech možných tóninách. Tehdy jsem měl obrovské přání opustit tu stěnu, změnit sport i světadíl. Ti na sebe uměli ječet!

Jiří Unger Zrůst

Pavel Pochylý

Vo svojej dobe v československom horolezectve evidentne stelesňoval extrémne športové horolezectvo. Bol takou výraznou osobnosťou, že som ho nazval horolezeckým Einsteinom.
Jeho meno je späté s tatranskými výstupmi i prvovýstupmi, ktoré sú výpoveďou jeho neskrotnej energie, čo sa počas lezenia nevybíjala, ale znásobovala. Bol neobyčajným horolezcom! Vlastným úsilím sa vypracoval na jednotku tatranského horolezectva svojej éry, no do rebríčka boľševických hodnôt ho nebrali. Paľovi to bolo absolútne jedno, jeho nezaujímalo víťazstvo boľševizmu na celom svete, a ani doma v rodnom kraji. Totálne sa odovzdal horám a ako sa v nich choval? Najskôr sa im vnútorne prispôsobil, až potom konal. Vedel, že bez voľnej lezeckej techniky by bol odsúdený iba k priemernosti, vedel, že to, čo chce robiť, môže byť iba výsledkom starostlivej prípravy a tréningu. Bol rozhodnutý liezť to, čo pre iných bolo ešte nemožné. Nemiešal horolezectvo s vlastenectvom, ani medailami, titulmi majstra športu, či zaslúžilého majstra športu. O to boli jeho výstupy priamočiarejšie, neporovnateľne zaujímavejšie a vzrušujúce. Bol mysliaci taktik, analytik, ťahúň na výstupoch. Nepotreboval nikoho kopírovať! Všetko čo robil, chcel najskôr pochopiť, aby vedel, prečo to robiť. Nestačilo mu vysvetlenie, že sa to tak má, že to tak robia všetci ostatní. Bol súborom všetkého osobitého, neobyčajného, rytierskeho a bilancia jeho horolezeckej činnosti ostala úžasná. Jeho horolezectvo prospelo stovkám u nás! Túžba po opravdivosti voviedla ho do konfliktov a sporov, v ktorých bol neúprosný - hľadal pravdu! Mnohí mu chceli zapečatiť ústa, mnohí sa ho zriekli ako nepriateľa ľudu, pretože nerátali s tým, že sa môže zrútiť svetový nezmysel, s ktorým oni rátali prinajmenej na tisíc rokov.
Pavúčik, predposlednýkrát stretli sme sa asi pred 20-timi rokmi, posledný raz pred štyrmi a nenadávali sme na tých, ktorí nám sflákali životy. Práve naopak, pripíjali sme na stranu a vládu, na štát, na ČSZM, JRD, vojnových veteránov, partizánov, raketové vojská, námorníctvo, na hrdinské výroky proti kapitalistom - a Ty si mal na tvári iba recepčný úsmev. Bol si vždy hlboko veriacim, bol si nekompromisný a formálny program si neuznával. To, čo bolo zidealizované, si neprevzal. Tebou vyslovené myšlienky mladá generácia prijala, pretože Ty si formoval československé horolezectvo s najhorolezeckejšími cieľmi! Pavúčik, Oriešok! Správa o vašej smrti je bolestivá. Hlboko sa skláňam pred vašou pamiatkou.

Milan Mereš

Pavučina

Pavúci sú mŕtvi. Ešte i dnes s odstupom času neuveriteľne znie fakt, že bratov Pochylých, živé legendy československého extrémneho horolezectva, si Všemohúci povolal k sebe. Svojimi kúskami, čo povystrájali v horách, pripadali takmer nesmrteľní.
O to viac sa ich smrť, čo ju našli na zostupe, javí ako nepochopiteľná, takmer potupná. Koľkokrát balansovali na hrane bytia a zrazu prišlo banálne zakopnutie, možno pošmyknutie, nekontrolovaný pád a okamžitý koniec. Známy syndróm ľahkého terénu, ktorý pripravil o život mnohých špičkových lezcov, sa im stal osudným. Asi to tak malo byť.
Vo Vysokých Tatrách zanechali najkrajšie výstupy, prežili najkrajšie roky, získali najcennejších priateľov a Tatry si ich ponechali. Kruh sa uzavrel. Čosi nadčasové nám však po nich ostáva. Duch ich ciest vytiahnutých ťažkými, ale logickými líniami. Skúsenosti i filozofia, ktorými ovplyvnili okolie, vzťah k lezeckému športu, prírode a pravidlám.
Napriek nesmiernemu smútku je vo mne i akýsi zvláštny pocit radosti. Teším sa, že som ich poznal a že som s nimi prežil časť lezeckého života. Predovšetkým s Ondrom, ktorý dal dohromady v Bratislave začiatkom osemdesiatych rokov fantastickú partiu ľudí. Vznikli z nej i lezecké manželstvá, lezeckí potomkovia i nová generácia lezcov. Pozitívna energia tej doby vytvorila fluidum, ktoré stále funguje. Viaže nás spolu, priťahuje k horám, k lezeniu a núti k odovzdávaniu povúkovských skúseností. A to je to najcennejšie. Pavučina sa roztrhla, ale zostáva. Vďaka!

Za bývalých členov TJ Karpatia Bratislava
Šaňo Buzinkay