(aneb Sedmitisícovky, příště třeste se!)

text a foto: Lumír Hanuš

Pohled na Pik Komunismu z tábora ve výšce 6300 m na Piku Korženěvské.

Autor článku při výstupu na Pik Korženěvské při snídani ve výšce 6300 m.

Z tábora ve výšce 5300 m bylo nutné projít strředem ledovce (svahy Piku Korženěvské napravo).

Trhlina, která mi nahnala strach. Bylo nutno skočit na věžičku v trhline a dále na druhou stranu, což s těžkým batohem bylo nebezpečné.

V červenci 1989 konečně poprvé vyrážím do velehor, do vysněného světa sedmitisícovek, světa nových poznání, tak chybějících ve Vysokých Tatrách: trhlin, sněhových mostů, ledopádů, séraků, obrovských lavin se zvukovou kulisou, letních mrazů, řídkého vzduchu a případných potíží plynoucích z rychlého výstupu. Jede nás pět – čtyři muži a jedna žena – na společnou expedici s krasnodarskými horolezci.

Jak nikam nevylézt mohu rozdělit asi takto:
a) vinou vlastní – dehydratací organismu (kdybych si tuto nepřivodil, mohl bych napsat nedostatečnou aklimatizací)
b) vinou druhých – nemístná „starost“ o mou bezpečnost (též by se dalo říci časovým omezením výstupu)
c) vinou všeho – nepřesný nástup s následujícím časovým presem a únavou plynoucí z nedostatečného odpočinku.

Kapitola první – pik Lenina, aneb ad a) předčasný sestup vinou vlastní

Když dojíždíme z letiště v Oši po deseti hodinách jízdy na Lukovou Polanu nad MALem (MAL = mezinárodní horolezecký tábor), jsme již nadrženi na nejvyšší míru. Až později, když je vše za mnou, si uvědomuji, jak krásný je tento kousek země, na kterém jsme postavili stany. Nejsem botanik, abych blíže určil nekonečné množství květů, co zde rostou. Protěže, hořce v miniaturním vydání a mnoho dalších. Zlatý kořen (Rhodiola rosea L.), zdejší všehoj, který se po usušení máčí v 30 %-ní vodce, aby léčil cokoliv a kohokoliv. Zvyšuje pracovní aktivitu (při silné únavě), je tonizujícím prostředkem. Kromě toho má pozoruhodnou vlastnost zvyšovat odolnost organizmu k nepříznivým vlivům (tedy má adaptační účinek tak jako žen-šen). To je jeho hlavní použití, kromě toho má řadu dalších léčivých vlastností. Myš skalolaz (peščucha) ráda pojídá tento kořen společně s efedrou a v jeskyních hromadí své bobky do kuželů, které se pak objeví v Oši na tržišti v podobě mumia, zdejšího všeléku.

Tedy základní tábor je ve výši 3560 m. Hned druhý den vyrážím se svými věcmi a navíc desetikilogramovou vynáškou do sedla 3900 m, z něj dolů, po úbočí, na morénu, z ní na ledovec a po něm opět skalní moréna, kde ve výšce 4200 m je první výškový tábor. Stavíme stany a ve 22.00 hod. jsem zpět na Polaně. Další den následuje další vynáška téže váhy na 4200 m. Zde beru první tabletu na spaní a pozoruji první bolesti hlavy, které ráno rozcházím. Že jsem po dva dny po celý den nepil a nejedl jaksi neregistruji. Jsem natrénován (nabušen) a tak si připadám fit. Další den dělám vynášku pouze do 5100 m. Naše osamělost (Krasnodarci a dva naši jsou již někde vpředu) tří opozdilců a široké trhliny nás odrazují k výstupu na plánovanou metu 5300 m. Další den opět vyrážíme z 4200 m a provádíme vynášku do 5300 m. Stále se cítím dobře, bolest hlavy se snadno rozchodí. To, že přes noc sníh před stanem zasypal batoh tak, že pouze tuším, kde je, mne nemůže rozladit. Nevzal jsem si svůj vlastní vařič a tak trocha čaje ze společného primusu mne do euforie neuvádí. Přesto vyrážím s chutí a plným batohem (proč jsem ho vlastně bral?) jdu jako poslední do výšky 5700 m (pik 30 let UzSSR). To už se Krasnodarci (po měsíční aklimatizaci na Kavkaze) vracejí z 6400 m. Jdu pomalu s nimi zpět. Zjišťuji, že dávám hole zeširoka a občas padám. Copak? Cítím určité vylučovací potíže (to, že mám denně vypít 3 – 4 l tekutiny vím již dávno z literatury). Usínám opět na 5300 m. Ráno je batoh opět pod sněhem. Potíže trvají a tak sestupuji z 5300 m na 4200 m. Cestou se na nás řítí lavina, nelze utéci a tak ji alespoň fotografuji, jak se blíží. Naštěstí končí svou pouť kus nad námi. A potíže narůstají. Docházejí nás Baškirci Valerij a Míša a zavěšen do nich scházím dolů. Ochota zdejších alpinistů, ve Vysokých Tatrách téměř neznámá a nevídaná, je ohromující. A pak na 4200 m náš doktor vyřkne ortel: „Ostraja zaděržka močenija.“ Dostanu spasmolytika v tabletách, ještě tři injekce (čtvrtou při sestupu další den). Ale nic nepomáhá a katetr nikdo nemá. Zapomněl jsem si vzít prášek na spaní a tak celou noc probdím. A ráno doktor upozorňuje, že nesmím ani kapku tekutiny. A tak zvolna scházím dolů do základního tábora. Tam proběhne konzílium na mezinárodní úrovni a pokoušejí se mne cévkovat. Ani kapka moče. Nic nepomáhá a tak mne odváží náklaďák do MALu. Tam mladý lékař konstatuje prázdný močový měchýř a začíná léčit. Urolytika, dvakrát čtvrt litru čaje, čtvrt litru teplé vody, horká sprcha a po dvou dnech normální močení. Jsem zdráv. Ostraja zaděržka končí. Nastává období rekonvalescence. Pik Lenina se mi pro tentokrát uzavřel (mimochodem Petr, liberecký lékař, který se svými stanoval vedle nás, určil bez mé přítomnosti správně diagnózu – dehydratace).

První zkušenost: měj stále svůj vařič u sebe a pij stále a pravidelně. Řiď se vypitým množstvím, nikoliv chutí po tekutině. Ověřil jsem si na sobě to, co znám dokonale z literatury.

Na pik Lenina vylezlo šest aklimatizovaných Krasnodarců (v 6400 m čekali tři dny v nečase na počasí). Ostatní se pak s nimi dole pohádali, i když zůstalo pravdou, že čekat mohl každý, kdo si vynesl stan.
Po trampotách s cestováním, kdy jsme 4 dny pročekali na náklaďák, přijíždíme do Daraut Kurganu, kde další tři dny čekáme na odlet vrtulníkem na ledovec Moskvin. A je tu specialita Ázie – dnes je vrtulník, není kerosin. Další den přijíždí cisterna s kerosinem, ale není tu vrtulník. A pak není počasí. Ázia je Ázia. Zde spěch neexistuje.

Kapitola druhá – pik Korženěvské, aneb jsi-li „pomalý“, nesmíš nahoru

Po prvním přespání na Moskvinu v 4200 m vyrážíme na Korženěvskou. Zde ještě nic nenasvědčuje tomu, jak intenzivně se dbá o naši bezpečnost. Všichni vyrazili nejrychlejším tempem a my jsme zůstali vzadu. Když dorážím k dnešní metě – 5300 m – jdu sám a sbírám zkušenosti z kličkování mezi séraky a přeskakování trhlin s plným batohem (každý nese jídlo na 4 dny). Ráno pak zvolna vyrážíme na další metu – Krasnodarci ji určili na 6300 m. Nejprve poklidný výstup sněhem, poté akrobacie mezi trhlinami a prudký výstup na 5800 m. Mám toho plné zuby a proto zde stavíme stan. Aleše bolí záda a tak leží a já vařím od 14 do 19 hod. čaj, polévku a opět čaj, který dostanou i kolemjdoucí žízniví. Jaromír mezi tím nezaváhal a došel na 6300 m. Další den jde Aleš dolů, já vyrážím do 6300 m. Je zde po cestě několik fixních lan a nad 6100 m krásný kolmý výšvih. Do tábora 6300 m jsem dorazil brzy. Cítím se dokonale, naprosto žádné potíže, s mojí aklimatizací jsem stoprocentně spokojen. Ale nahoru půjdu až zítra. Jsem ve výtečné náladě, není kam spěchat, počasí je dobré. Ostatní se mezitím vracejí z vrcholu. Doktor, který mi předpověděl ostruju zaděržku i zde (leč nedostavila se z pochopitelných důvodů) a Saša nedošli. Doplatili na rychlý výstup. Kdepak zaděržka. Vařič mám stále u sebe a termosku plnou teplého moku. Přespím, ráno posnídám, navařím tekutiny a chystám se na vrchol jako řada jiných. A pak přichází ortel vedoucího expedice, mistra sportu Tolji Andrjušenka a dalšího mistra sportu Váni Aristova: Nahoru nesmíš, my jsme tam byli včera a jdeme dolů. A s druhými také nesmíš. Máme odpovědnost za tvoji bezpečnost. Máš jen jedinou cestu a ta vede s námi dolů. (Poprvé o mne taková starost – maně vzpomínám na osamělý pochod mezi trhlinami a séraky.) Nepochopitelné, nač nás zvali. Anebo jsem příliš pomalý, když jsem chtěl na sedmitisícovku vystoupit během čtyř dnů? Oni jsou již unaveni po vrcholu a nikdo prý na mne nemůže čekat.

Druhá zkušenost: Ze základního tábora na vrchol je to 2900 výškových metrů. Při rychlosti výstupu, který doporučuje literatura (500 – 600 výškových metrů za den) bych měl jít nahoru pět dní. Ale já jsem neměl nárok proto, že jsem to nezvládl za tři dny. Tedy měl jsem jít rychlostí aklimatizovaných Krasnodarců, jinak nebyl nárok. Musím však dodat, že o 14 let mladšímu kamarádovi Jaromírovi se to podařilo. Z toho jsme měli radost.

Nejtěžší technické místo (skalní výšvih) při výstupu na Pik Korženěvské ve výšce kolem 6200 m.

Lavina padající ze svahu piku Korženěvské.

Kapitola třetí – pik Četyrjoch aneb po výkonu následuje odpočinek nebo předčasná únava

Po zákazu výstupu na pik Korženěvské sestupuji z 6300 m přímo do základního tábora na 4200 m. Po příchodu zjišťuji, že mne bolí palce u nohou (za pět let jsem si na své o ½ čísla větší Koflachy nikdy nestěžoval, ale dnes jich mám po krk) a hlavně stehna. Další den proto odpočívám. Milan, který před třemi dny kvůli kali sestoupil z 5500 m, je již v pořádku - odpočatý a nadržený domlouvá výstup na pik Četyrjoch (6299 m). Krasnodarci již myslí na pik Komunizmu a tak svolují. Ejhle, s davy jsem na Korženěvskou dokonale aklimatizovaný nesměl a nyní můžeme na tůru sami dva. Zde snad nebezpečí není?! Další den vyrážíme i s vysílačkou. Nejprve po cestičce, pak po kamení, ledovec, trhliny. Navazujeme se na rybářskou šňůru. Hlásíme v relaci, že Krokus-2 je OK. Později se dostáváme na ledovcovou téměř rovinku s trhlinami, je vidět staré stopy po našich předchůdcích, ale z cesty pravé nás svádí tři Rusové, jdoucí z piku Mušketova (5766 m). Máme prý jít po jejich stopách. A tak jdeme podél trhlin, nakonec přecházíme okrajové séraky a jsme na suti Piku Četyrjoch. Lyžařská hůlka a stanové tyče nás mylně utvrzují v tom, že jsme u nočevky u jezírka. Jdeme vzhůru po suti, všude tečou potůčky, je zcela jasno. Pak hodinu připravujeme v suti plošinu na stan, vaříme, opět relace se základním táborem. K pilíři, kam jsme chtěli dojít, je daleko. Vidím, že jsme chybili. Po mrazivé noci ráno vaříme (z potůčků zůstal jen led) a vyrážíme šikmo vzhůru k pilíři. Ale ouha, v cestě je ledopád. Obcházíme ho zleva, po sněhovém mostě překonáváme širší trhlinu a ve 13 hod. jsme u skal. Stehna ze sestupu mne stále bolí, krok se krátí a tak ve 14 hod. troubím na ústup. Na vrchol je to ještě alespoň tři hodiny, potom ještě opatrný sestup. Počítám a mám obave ze zatmění. Stan je přece jenom daleko. Sestupujeme přímo dolů, pak hledáme cestu přes ledopád, nasazujeme mačky, neboť za dnešek vznikla z kopce na slunci ledová hora. V 17 hod. jsme u stanu. Chtělo to ještě jeden nocleh na žebru. Ale v táboře nám přikázali, že musíme být do zítřka dole, neboť odlétáme. Čekáme na západ slunce, ve stanu je totiž k zalknutí. Ráno pak sestupujeme, procházíme zmrzlým bludištěm séraků, ledovcem a v poledne jsme v základním táboře. Dobrodružství se skončilo. Nedobyl jsem z výše uvedených příčin žádný vrchol, ale získal cenné zkušenosti do budoucna a báječné přátele. Především Sašu Sorokina, který též doplatil na spěch svých kolegů a nemá žádný kopec. Jeho Galka vylezla Korženěvskou. A v táborech pilně vařila a myla nádobí nejčastěji ze všech. A pak jsem získal přátele Baškirce. Moc želeli, že nemám kopec. Chtěli mi pomoci. Domlouvali, abych mohl jít nahoru s jinými. Ale na vše již bylo pozdě. Nejvíc mi držel palce ten nejlepší – sedmadvacetiletý Voloďa Andrejev. Lenina udělal za dva dny (základní tábor – nocleh 6100 m – vrchol – základní tábor), Korženěvskou taktéž (základní tábor – nocleh 6100 m – vrchol – základní tábor), Komunizmus za čtyři dny (základní tábor – nocleh 5300 m – nocleh 6500 m – vrchol – nocleh 6500 m – základní tábor). Pozval mne na Chan-Tengri. Slíbil dostatečnou aklimatizaci a žádný spěch vzhůru. Vyjde-li to, mám se nač těšit.