Břeťa Lebloch
(Katmai team, HK Uh. Hradiště)

Jste unavení z nacvičování těžkých cest v jižní Evropě? Hledáte něco nového, něco exotického? Preferujete dlouhé linie nebo kratší cesty? Lezete raději skryti v hlubokých lesích nebo blízko centru města? Spáry nebo stěny? Tradiční nebo sportovní cesty? Skalní lezení ve Švédsku splňuje všechny tyto atributy. (Jonas Paulsson, On The Edge č. 76)

Nadšeni článkem v On The Edge jsme se rozhodli zajet za lezením do Švédska. Přes Polska míříme do Německa – Rostoku, přejíždíme Dánsko a naloďujeme se na trajekt z Helsingaru do Helsinborgu ve Švédsku. Odtud jedeme rovnou do Göteborgu kde začíná naše lezcká dovolená. Nacházíme malý lezecký obchůdek High sport kde jsme koupili průvodce Klättring i Sverige od Patrika Leje a Jonase Paulssona (r. v. 1996), jimž se podařilo sestavit knížku s celkem 450 the best výstupy z 16 krajů Švédska a z celkově 37 jednotlivých oblastí. Jejich výběr byl vskutku pečlivý. Všechny z více jak padesáti cest, které jsem ve Švédsku lezl byly skvostnými liniemi v pevné skále s dobrou možností se zajistit.

OKOLÍ GÖTEBORGU

Oblasti Utby a Fjälbo jsou skalní masivy vyrůstající nedaleko centra na okraji čtvrti zvané Utby. Poskytují jak čistě tradiční, tak kombinované (jištění jen tam, kde už opravdu nic nevnutíte) až plně sportovní (nýty po 2 metrech) cesty okolo 25 metrů délky. Naše snaha projet co nejvíce oblastí, co nejvíce toho vylézt a zkusit vyžadovala taktiku jednoho jediného pokusu v každé cestě. Nenacvičovali jsme proto žádné „těžké" prásky a snažili se lézt na OS. Prvními cestami, které jsme ve Švédsku okusili byly Snett at höger 5 (UIAA asi 5+; v závorkách za švédskou klasifikací uvádím klasifikaci podle UIAA) a Snett at vänster 6 (6+/7-).
Ještě další den jsme cítili únavu z dlouhého řízení a lezecké výkony neodpovídaly našim představám, ale i přesto jsme si vcelku dobře zalezli. V Utby jsem na rozcvičení vytáhl klasické cesty Spagaten 5+ (6-) a Torrsimmet 5- (5). Po přesunutí do Fjälbo přišlo na řadu i pár cest s nýty na Hollywoodväggen, v kterých ovšem nebylo od věci před prvním ještě něco založit. Pro sportovní lezce je tak 200 metrů od parkingu sportovní stěna. Masiv s vytrvalostními liniemi do mírného převisu, nýty po dvou metrech (někde i hustějc). Závěr dne jsme strávili na nejzadnějších skalách Fjälbo, kde jsme uskutečnili výstup na Disk, nádhernou žulovou věž ve tvaru disku postaveného na hranu a způli zabořeného do země. Na vršku jsme se zapsali do vrcholové knížky, první a poslední, na kterou jsme ve Švédsku narazili.

KRÁSNÝ BOHUSLAN

Naše další tři oblasti leželi v kraji Bohuslän. Celkem snadno nalézáme první nich – monumentální stěnu protnutou přímými spárami a kouty od nástupů až k vrcholu – to je Hallinden. V průvodci nacházíme sedm doporučených směrů od 30 do 50 metrů délky, ale možností je mnohem víc především ve spodní převislé části stěny, kde vedou těžší a kratší, sportovní i klasické cesty. Vybíráme si kout Prisemaster 6- (6-/6) vedoucí levou částí velké stěny a užíváme si dvě délky krásného a dobře odjistitelného lezení.

VÄLSERÖD A HÄLLER - the best of Sweden

Máme štěstí Sluníčko ráno téměř vymetlo všechny mraky z oblohy a Macek nastupuje do stěny. Vyvádí svoji první cestu s jistítkama v životě. Je to asi 40 metrů dlouhá linie vedoucí nejdříve dlouhým šikmým traverzem po spárách ke štandu a odtud pokračující přímou spárou k vrcholu – to je Jungfrun 4 (4+/5-). Po sestupu se chystám do 35 metrové cesty sledující dvě rovnoběžné spáry z nichž pravá končí v půlce stěny a dál se pokračuje levou. Villskudd 6-, byla asi nejtěžší švédskou 6-, kterou jsem za celý pobyt lezl a klidně bych jí dal 6+/7- UIAA. Po dobrém lezení roste chuť na další a já jsem neustále toužil šáhnout si na Bohuslänskou perlu Häller, okusit některou z jejich legendárních cest a propadnout Häller syndromu, který údajně lezci při prvním kontaktu s tamní žulou získávají a jen obtížně se ho zbavují. Času nám zbylo právě na jednu cestu, legendu mezi legendami Mallorol 6- (6+), opravdový skvost. Krásné lezení v kolmé, převislé i mírně ukloněné skále se spárami, vlastní jištění, dva roupy (rozuměj lana z anglického rope), západ slunce a pohoda na vrcholu.

NÁRODNÍ PARK SAREK

Brzo ráno vyrážíme na sever. Naším cílem je Národní park Sarek. Po 2932 km od domova protínáme Severní polární kruh. Fotíme se u cedulí a slavíme to čokoládou. Do Kvikkjokku, brány NP Sarek, přijíždíme navečer. Pojíme, sbalíme věci na třídenní trek, nasazujeme moskitiéry a vyrážíme do lesa po Kungsleden k naší první noci v divočině.
Vydáváme se po cestě po cestě ve směru na Partegattan. Přicházíme až k rozcestníku, kde odbočujeme z Kungsleden směrem na Parek. Procházíme lesy a bažiny, jdeme kolem jezer a jezírek, přes kopečky i po rovině, krmíme se borůvkama a jíme ostružiny morušky. Stromy jsou zde vesměs zakrslé břízy, vrbky a smrky porostlé lišejníky. Působí to velmi zvláštně, tak drsně. Když dorazíme do Pareku zjišťujeme, že to možná kdysi byla osada Samuů, ale dnes jsou tu už jen chaty pro turisty, které zásobuje vrtulník. Docela brzo jdeme spát, světlo je sice rušivým elementem našich vnitřních hodin, ale když je člověk unavený usne všude.
Dalším cílem byl 1805 m vysoký kopec Boarektjahkka, místy pokrytý sněhem. Fičí šílený vítr, který nás strhává s sebou. Těsně před vrcholem nás úplně tlačí nahoru na kopec. Ještě před polednem stojíme na vrcholu, máme za sebou téměř 1100 metrů převýšení na 5 kilometrů vzdušné vzdálenosti od našeho tábora. Děláme vrcholové fotografie, fotíme ledovec Barddeijjegńa a rychle prcháme ze silného větru do údolí. Následující den se vracíme do Kvikkjoku.

LEZENÍ U BALTU

Míříme do Sundsvalu poblíž, kterého jsou žulové útesy Brattberget. Plnil se mi další sen. Lézt u moře s tím šumivým zvukem za zády, s tříštícími se vlnami okolo. Bylo to krásné lezení asi do 30 metrů, poměrně hodně odjištěné. Problémem bylo se zorientovat ve velkém počtu cest, z nichž byla v průvodci uvedena asi jenom třetina. Nevím teda co všechno jsme lezli, ale cesty to byly sportovní, tradiční i smíšené v obtížnosti 6 až 7+/8- UIAA. Břeh si taky vytáhl jednu pětku (UIAA) a po lezení si se mnou zaplaval v moři.

STOCKHOLM - BENÁTKY SEVERU

Po E4 si to s našim klepajícím autem (začalo klepat už den před tím, jenom jsem vám to tam zapomněl napsat a navíc jsme stejně nevěděli co to je, takže to pro nás bylo vyřešené ve smyslu buď vydrží a dojedem nebo nevydrží a budem v pytli) neohroženě šinem jedním z mnoha proudů do středu hlavního švédského města. Defekt naštěstí přišel když jsme byli v pravém pruhu, nejeli moc rychle a nebyli v tunelu. Zadní guma na kašu, odstavný pruh úzký, z jedné strany lemovaný vysokými svodidly a z druhé proudem aut. Kolečko jsme šťastně vyměnili a šťastně našli hřbitov i krematorium, odkud, nebo spíš kam, to mají Stockholmští lezci kousek ze skalního masivu Häggsta. Ještě před večeří jsme vyzkoušeli jednu lehčí cestu a těšili se na zítřejší celodenní lezení.

HÄGGSTA

Celý den jsme strávili lezením. Marcela si vyvedla dvě cesty Bilbos arate 5-/5 (6-) a Direttisiman 4+ (5-) a ani já s Břehem jsme nezaháleli. Po obědě jsme přidali ještě další cesty, z nichž jsem si nejvíc užil na převislých Russels paradox 7- (7+) AF, Omöjliga väggen 6 (7-/7) OS, Fafängligheten 6+ (7/7+) OS a Langfredagsleden 6- (6+) OS. Skvělé polezeníčko s perfektním koupáním v blízkém jezeře.
Po návštěve centra Stockholmu následoval přesun do další Stockholmské oblasti. Žulový masiv Grönbrinksberget leží v borových lesích asi 35 km jižně od hlavního města. Přístup ke skále je tu trochu složitější, problémy jsou i s parkováním, ale dobré místo jsme nakonec našli a hned jsme vyrazili ke skalám i s matrošem, jakože ještě dneska aspoň dvě linky. A jak jsem si řekl, tak jsem i udělal.

ŘÍDKÉ DOPOLEDNE V GRÖNBRINKSBERGET

Už od rána jsme lezli jako divý. Macek se odhodlala a vylezla OS Uffes under 5+ (6-), což byl od ní docela slušný výkon (hlavně proto, že je to tak trochu cesta typu „hands or friends?"). Zatímco já jsem většinu tohoto času trávil vyráběním podpapíráčů pro místní houbaře. Když to trochu polevilo rozlezl jsem se a na řadu přišlo vážné lezení. Toužil jsem i po něčem těžším, aspoň to zkusit. Pořádně jsem se navázal, třikrát si uzel zkontroloval a pak něco přes hodinu bojoval v 30-metrové Löjliga familjen 7 (7+/8), což bylo docela hard lezení, samá vyvažovačka, nohy až k uším a já nevím co ještě, mezitím jsem spotřeboval všechny mikrojistítka a cvakl dvě rezaté skoby. Marcela s Břehem při mém téměř hodinovém snažení ani nedutali. Nakonec jsem stejně spadl a potkal se při tom se stromečkem na polici, takže z toho bylo jenom AF. Ale dobrodružství to bylo pěkné. Po nervy uklidňujícím občerstvení jsme si vylezli pár dalších cest a i Břeh si něco vytáhnul (1. komín 4- (4)). Autíčko nás ještě večer zavezlo do další oblasti, ležící tentokráte poblíž města Norrköping a nazývané podle jezera Agelsjön, kolem něhož skály vyrůstají.

AGELSJÖN
Zahříváme se s Mackem na Stora berget, kde jsou nejdelší cesty v Agelsjön, v poměrně těžké Lynnard Skynnard 5-/5 (6! UIAA – to bylo švédských 5+ minimálně). Pokračujeme nádhernou Shoot Man Shoot 6-/6 (6+/7-) vedoucí přes obrovský převislý hrot. Já pak ještě pokouším štěstí ve sportovní Lavskägge 7- (7+)(10 nýtů + slaňák na 25 metrů), ale poslední krok ke mně není milostivý a je z toho jenom AF. Den uzavíráme na Lila berget – menších stěnách vzdálených asi 200 metrů od parkoviště.
Další den si přivstáváme, protože já (ohledně lezení jsem byl vždycky já průšvihem, protože jsem chtěl lézt hodně, začínat brzo, pozdě končit, nezdržovat se jídlem – po pravdě řečeno měli mě za to opravdu „velice rádi“). Rozlézáme se ve Free Bird 6-. Ve výlezu ve snaze nelézt jakýmsi ptákům do hnízda (krkavci to nebyli) nalézám do varianty 6+ (7) a su z toho rozcvičený až, až. Strašidelný traverz a dolez po ničem hned po ránu, to nebaví ani mě, ale jinak pěkná cesta. Za dalším lezením se přesunujeme na stěnu Sjöklippan, která trčí přímo z vody jezera. Slaňujeme až k hladině na začátek cesty Drömdiedret 6/6+ (7-/7). Buduju štand a stahuju lano, které se samozřejmě nezapomene při pádu dolů vykoupat ve vodě. Nádherného Drömdiedreta si pak vychutnávám OS v poledním žáru a dobírám Macka, která spíš nadává, na co se to zase jednou nechala překecat (ona přece jenom ta převislá spára nebyla úplně zadarmo). Přesouváme se zpět na Stora berget a lezeme Mörket faller – ljuset stiger 6-/6 (6+/7-), krásnou dlouhou přímou spáru. Pro další cesty si jdeme na Lila berget, kde mimo jiné vylezla Marcela OS přirozeně jištěnou linii Divaleden 5 (5+).

POSLEDNÍ CESTA

Poslední oblast je u jezera Blekinge leží podkova žulových masivků s cestami do 25 metrů výšky zvaná Valberget. První pohled na skály nás moc nepotěšil, jsou v lese plném komárů, působí vlhce a jsou nízké. I zde si však nakonec skvěle zalezeme a utvrdíme se v tom, že průvodce, podle kterého jsme se při našich lezeckých pokusech řídily, je sestaven opravdu dobře. Nejkrásnějšími výstupy na Valberget pro nás byly cesty That's What Friends Are For 6 (7-) – asi desetimetrová zahnutá a mírně převislá sokolíková spára, Skansk dynamit 7 (7+/8-) – sportovní převislina po dobrých chytech s dlouhými šáhy asi 15 metrů dlouhá, Enhörningen 6 (7-) – dlouhá asi 20 metrů s nádherným sokolem na konci a Fem myror är fler än fyra elefanter 6- (6+), která byla tou opravdu poslední cestou ve Švédsku. Na vršku jsme s Mackem ještě dlouho seděli a vzpomínali na všechny ty cesty, které jsme za poslední 3 týdny přelezli, prošli a projeli.
Celkem jsme najeli 6493 km (z toho asi 2000 bez rezervy), ušli během třídenního treku v Sareku skoro 60 kilometrů, vylezli více jak 50 cest o celkové délce téměř 2000 metrů. Dozvěděli jsme se že ve Švédsku RUM neznamená to co u nás, ale že je to prý něco jako zimmer frei, ale to taky nevím co je, takže je to jedno, a že län a land je kraj a kommun je okres, tack je prosím anebo taky děkuji a bultar jsou skoby a žula je tu místy pěkně ostrá. Tož celkem dobré – ne?
Na závěr bych chtěl poděkovat Honzovi z Katmai sportu za částečnou finanční podporu při získávání potřebného matroše do nejen švédských stěn.

Praktické informace: Doporučuji používat poloviční lana. Většinou se lezou delší cesty, ve kterých to oceníte. Vezměte si s sebou všechna možná jistítka všech možných rozměrů – určitě je využijete. Pokud máte možnost volby, dejte při balení přednost dlouhým expreskám. Rozhodně si nezapomeňte dostatečné množství smyček. Skoby nejsou zapotřebí. Magnézium je všude tolerováno a používáno. Pokud jsou cesty zajištěny, jsou použity nýty, takže doporučuji pro případ předčasného ústupu ze stěny mít u sebe tenkou smyčku na slanění. Slaňáky bývají ve dvou bodech spojených řetězem, často ale úplně chybí a ke slanění se využívá stromů nebo jistítek, ze skal se však v takovém případě dá většinou sestoupit obcházením. Švédská klasifikace se odlišuje od klasifikace UIAA. Převodní tabulky, podle kterých jsem se orientoval nejsou úplně přesné a již po přelezení pár cest zjistíte, že každý švédský stupeň má určitý (někdy dost široký) rozsah, se kterým je třeba počítat. Klasifikaci UIAA, kterou uvádím v závorkách jsem psal podle svého pocitu po konzultaci s ostatními lezoucími z našeho zájezdu. Zmíněný horolezecký průvodce se dá pořídit za 299,- SEK v horolezeckých obchodech v Göteborgu (High sport – poblíž stadionu uprostřed města – ulice Fabriksgattan), Stockholmu (Outside na jedné z hlavních ulic s obchůdky (Kungsgattan) nedaleko královského paláce) i jinde. Vyšel i nový průvodce speciálně pro Bohuslän, ten je však dražší a je pouze pro tuto oblast. Poměrně hodně informací se dá získat na internetu. Další informace můžete získat v časopise On The Edge č. 74 (článek Jonase Paulsona), který byl i pro mne prvním a základním zdrojem informací. Jakékoli dotazy ohledně lezení ve Švédsku rád zodpovím na emailové adrese lebloch@prfnw.upol.cz.