Dušan „Stoupa“ Janák,

Dušan Janák z Brna nám poslal netradične spracované spomienky na expedíciu v Kirgizsku – formou textov k fotografiám. Najprv však citát z úvodu jeho listu: „…Aby se neomílalo stále dokola to, co už bylo napsáno a článek byl zajímavý, rozhodl jsem se poslat několik dosud nepublikovaných fotografií z výstupu, který jsme realizovali společně s Honzou Doudlebským a místo článku k nim přidat pár postřehů  z lezení ve stěně.“

1. Lezení na začátku 10. délky v položené střední části stěny. Jediným naším průvodcem byla nepříliš kvalitní fotografie 9x13 vytisknutá z internetu, která vyšla v časopisu Desnivel, se zakreslenou čárou ve stěně, takže jsme směr zejména v lehčích pasážích spíš odhadovali a představu o obtížnosti a lezitelnosti, nebo zda se jedná o technické či volné lezení jsme si dělali až v průběhu samotného lezení. Skromně přiznáváme, že rozmazaná fotka z Desnivelu a absence nákresu je hlavní příčinou naší direkt varianty, která by v Tatrách vydala na slušnou cestu. Jako nejefektivnější se nám osvědčilo lézt v nejasném terénu s žebříčky stále rozbalenými i přesto, že jsme museli dávat stále pozor, aby se někde nezachytili, neboť se často přecházelo z volného do technického lezení převážně po háčcích. Kompaktnost skály neumožňovala skobovat nebo jinak jistit, což bylo náročné hlavně na psychiku. Zrovna v 10. délce jsem sice nakonec žebříčky nepotřeboval, ale přesto jsem si své užil v nevratných rajbasových krocích (s horním lanem by asi tak nevratné nebyly) v závěru délky, s abalakem o dobrých osm metrů níž umístěným tak, že jsem viděl jen lano mizet někde za hranou s nepříjemným pštrosím pocitem, že když nevidím jištění, tak možná ani není. „Vypuštěné žebříčky“ se na oplátku ještě ten den osvědčili na 12. délce, když jsem na hranici pádu přelézal volně ruskou hákovačku zajištěnou nýty a na body doskočil do oblé poličky s nýtem 4 metry vlevo pod sebou. Po krátkém boji se mi podařilo na oblinu postavit a následně zjistit, že jsem v pr... S prsty zatnutými do kristalků jsem nahmatal stranou docela dobrou misku na háček, chvilku „šoupal v hlavě skříně“ jak říká Honza a sveřepně si opakujíc „je to do vzduchu, je to do nýtu...“ přenesl váhu do nejspodnější příčky žebříčku a hurá po háčcích k ruským nýtkům. Kdybych neměl žebříky v pohotovosti, tak by to určitě taky dopadlo, ale jak, to těžko říct. Kvalita skály v celé stěně převážně super s hvězdičkou jako vaničky a karfioly na Jastrabce v Tatrách.

2. Honza hákuje 22. délku. Na 21. „hodil“ svou patnáctku do komína právě ve chvíli, kdy jsem ho fotil a pokřikoval na něj, aby se podíval do objektivu. Do vyčištěné délky nastoupil srdnatě znovu a délku jsme následně ohodnotili 7/A4 s cudným mínuskem za tou čtyřkou. Nikdy jsme totiž ani jeden A4 nelezli, mou nejtěžší technickou cestou byl Jet Stream v Tatrách, kde jsme dělali 1. opakování s Ríšou Jurečkou a zapeklitá 21. délka jej trochu připomínala, akorát bez nýtů. Od dobré skoby se lezlo 3 metry po mizerných vklíněncích za přílepky, potom následovalo 8 jedniček, které jsem všechny vytrhal při čištění rukou a těžká pasáž končila deseti nebo dvanácti metry po háčcích, než se Honza dostal k dobré spáře, kde mohl pořádně zajistit. Tuto zimu jsme lezli Americké hrátky v Moravském krasu od Pavla Weissera, klasifikace A3/A4 a myslím, že jsme klasifikaci v Kyrgyzstánu nepřestřelili.
Po nepříjemném pádu zakázal Honza focení, ale v další délce mu už otrnulo a vyfotit se, jak je patrné z fotografie, nechal. V tu chvíli se nám kouslo lezecké lano a délku musel dolézt na tahací statice a fotografické embargo jsme opět obnovili. Do dalšího dne.

3. Tři dny v takovém počasí nám vzali síli i chuť do rozdělaného prvovýstupu (fixy jsme neměli) a po otřepání se v BC jsme se rozhodli pro opakování cesty Križok. Máme důvod se do Karavišinu opět vrátit.

Stručné shrnutí působení celé expedice

Původně 11 (později 10) účastníků zájezdu se rozdělilo podle pythagorejského klíče na 4 družstva čítající 1, 2, 3, 4 členy. Tři týmy realizovali své ambice v největší zdi oblasti - SZ stěně Piku 4810 a jeden ve Žluté stěně, odkud byli v roce 2000 za pomoci kalašnikovů, oblíbené komunikační pomůcky místních frajerů, sundáni a uneseni američtí horolezci.
Žlutá stěna: prvovýstup Meresjev 9-/9, A3, 14 délek, rozděláno (volně) s Pavlem Kopáčkem dolezl (převážně technicky) sólo Tomáš Zákorys od 6. 8. -11. 8. 2002
Pik 4810: opakování cesty Križok: 6b ruské klasifikace s cca 180 metry vlastní varianty = 8+/A4-, 1200 m na hřeben, 27 délek, 10 dní. Nejtěžší technická délka je ve vlastní variantě Patnáctka v komíně. Dušan Janák a Honza Doudlebský.
Pik 4810: prvovýstup Otíkovy mokré sny (název hovoří o nejmenovaném členu výpravy, který s námi nakonec ani nejel, nicméně téměř všechno zařídil), 9-/9 AF, 1100 m na hřeben, 15 samostatných délek a dolezení volně ruskou hákovačkou až na vrchol, 350 m renčování a 8 nocí ve stěně strávili Vašek Šatava, Marek Holeček a Pavel Jonák.
Pik 4810: prvovýstup Zlaté písky, 8/A2,1000 m. Technicky jenom převis v 8. délce. Ostatní délky OS. 350 m renčování + 8 nocí ve stěně. Jiří Šrůtek, Jan Kreisinger, Petr Balcar a Mirek Turek. Svůj název si „Zlaté písky“ vysloužily podle touhy lezců vyměnit situaci ve stěně za lezení na českém písku, případně za pobyt ve známém černomořském turistickém středisku.

Naši expedici materiálově i finančně podpořili: ČHS, Alpinus, Triop, SunSport Brno, Singing Rock, DBD Control Systems, Direct Alpine, Horor a Hudy sport, Lanex, Saltic, Schwarzkopf, Tilak.