Text a foto: Radek Lienerth, TREK SPORT tím

Může – li se něco podělat, podělá se to. Zadařila se oprava, nebojte podělá se něco jiného. (Murphyho zákoník)

„Hele, oni to nějak podělali a jste na čekačce a asi nebudou letenky na váš termín.“
„Vždyť je to už měsíc zaplacený?“
„Já vím, ale buď Juta, nebo Biman, něco nepotvrdili a teď v tom letadle zatím psaní nejste.“
„No to už je trochu docela pozdě, tak dělej co umíš, ale ty letenky nutně potřebujeme.“
Tomu že letíme a všichni dohromady věřím po všech katastrofických scénářích až když sedím v letadle. A tomu, že skutečně budeme zkoušet Teng kang Poche věřím až když sedím v letadle do Lukly a v batůžku na klíně mám expediční permit právě na tenhle žbrdek. Sice jsme oproti předpokládanému rozpočtu chudší o 1.700 USD za styčáka, ale holt každý špás něco stojí.
Už jsme se houpli přes Traksindo La, znovu si shora prohlížím cestu kterou jsem loni s klienty šel pěšky a takhle je to fakt pohodlnější. Krátký pohled do údolí Lumding a už se rozlaďují motory a jdeme na přistání. V Lukle je od loňska asfalt, takže docela nuda, ale o to větší je relativní jistota bezpečného přistání.
Absolutní úleva se dostavuje když po třech dnech šlapání vykoukne v údolí první domek vesničky Thamo a v lodgii Cho Oyu u našich dobrých známých usrkávám první hrnek báječného milk tea. Bagáž máme všechnu, úředního šimla v KTM jsme taky nějak zvládli, tak teď už nám nic nemůže stát v cestě.
Není nad to se občas zmýlit. Vzduchem opět prolétla první odpolední sněhová vločka.
„To každodenní sněžení se mi vůbec nelíbí. Už je osmého října a prý zatím bylo pořád škaredě.“
Ráno svítí sluníčko a tak vychutnáváme nádherný východ za Thamserku a Kangtegou. Idyla se vytrácí s otočením a pohledem na Teng Kang Poche. Stěna je kontinuálně zasněžená a čisté jsou snad jen vrcholové plotny. To je v ….
Nakonec se jdeme pod stěnu alespoň podívat. Veškeré plány můžeme přímo hodit do koše. Místo skály a běhu v lezečkách, raději nedomýšlíme. Maťo s Ducem se přeci jen rozhodují pro nástup další den. To jsme ještě netušili, že přijdou vánoce. Ráno je dvacet čísel sněhu i v Thame.
„Rolničky, rolničky, kdo pak….“
Sníh v Thame pomalu odtál, jen místo žulově žlutého bigwalu ční nad údolím nádherná homole sněhobílého cukru. Maťo s Ducem chystají vynášku a nastěhování do stěny. Jejich směr je poněkud strmější a tak je i předpoklad, že tam bude méně sněhu. U nás by se na spodní partii dalo skoro lyžovat, takže jdeme na aklimatizační výlet.
Počasí stále není stabilní. Mraky chodí už kolem desáté a každý den sněží. Ani se nedivíme, když po návratu z Trashi Lapcha, sedlo kterým se přechází do Rolwalingu, potkáváme Duceho a Maťa večer v BC.
„Škvarky a jednu svini máme v háji.“
„???“

„Dostat ty parchanty do rukou, tak jim zakroutím krkem a bude aspoň polívka. Takhle už po nich třetí den jíme jen zbytky. Kdyby to aspoň sežrali, ale oni to jen rozklovou.“
„K večeři chci brambory se syrom a zeleninou.“
„A já na ně jdu vymyslet pascu. Bestie jedny černý.“
Chlapci se ve stěně cítí jako doma a dokonce mají i domácí mazlíčky. Párek havranů, který přivítal obsah jejich tahačáků, jako výrazné přilepšení jejich chudé stravě. Bereme si z toho se Sašou poučení a na jídlo si půjčujeme plastový sud. Ten neproklovnou.

O pár dnů později máme za sebou jeden nevydařený pokus o „lehký“ prváč na lehko a ve stěně vytaženo asi 500 m lezení s částečně nechanými lany. Lezení na plotnách posypaných sněhem je na tření v mačkách úplně ideální. Pokud bylo na délku alespoň jedno dvě jištění schopné udržet pověšení batohu, tak jsme si gratulovali. Ještěže ty štandy jsou od Frantíků pár exelánce, jen nám to trochu bere motivaci. Chceme dělat prváč a ne dolézat cestu vyjištěnou skoro až na vrchol. Pro změnu začíná sněžit, přesněji spíš chumelit. Po půl hodině a několika centimetrech nového sněhu toho máme ve stanu pod stěnou dost a mizíme do BC. Kluci už lany na zem nedosáhnou a tak tráví romantické večery ve dvou na posteli.
S novou nadílkou sněhu se tak jaksi smiřujeme s tím, že naše počínání, je asi tak trochu zcestné a vymýšlíme co by. Nakonec se shodujeme, že ten „lehký prváč“ co nás odrazil, není až tak lehký, že když nastoupíme trochu jinudy a vezme trochu jiné věci mohla by to být docela dobrá lezenice. Hřeben je otočený přímo na jih, takže je tam buď skála, nebo dobře vypreparovaný led a sníh.
Když máme postahovaná lana a zrušené ABC pod Teng Kang Poche začíná docela dost foukat od severu. Náš hřeben je trochu krytý ještě jedním hřebenem, ale do kluků to pere zcela naplno a stěna je jednou velkou prachovou lavinou. Jestli tam přes tohle vydrží, tak smekám. Na druhé straně údolí nás lákají nádherné skalní plotny a koutky, takže hurá do nich.
Oproti prvnímu pokus máme navíc jedny lezečky, pár nýtů a dvě lana. Přesněji jedno Badille a osmimilimetrový korejský fix, na který se dá úspěšně pověsit i prádlo. Jenže je skoro o dvě kila lehčí jak lano stejné délky a to je docela nezanedbatelná výhoda. A navíc když lezu sólo tak někdy taky jen na jedné devítce. Prostě o padání to lezení není, tak co, nejdůležitější je odlehčit.
Nádherné lezení ve zcela úžasném amfiteátru, který uzavírá Everest, Lhotse a Makalu na východě, Kusum Kanguru na jihu, Kongde a teng Kang na západě. Jedinečná atmosféra která se nedá popsat slovy.
Lezení je převážně pětkové ve stylu Plška na Ošarpance. Trochu víc námahy nás stojí těžší úseky, kde se batohy buď přetahují, nebo se druholezec vrací zpět pro vynášku po vylezené délce. Každopádně CERRO TORRE od TREK SPORTu zase jednou dost dobře obstálo. Batohová poutka na matroš jsou v plné permanenci a jednopřezkové zapínání umožňuje rychlé vyndávání a schovávání foťáku i v rukavicích.
Klíčová délka je v mírně převislých spárkách vytočených nad jižní stěnu. V úžasné expozici okolního prostředí ji rozhodně řadím k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy lezl. Když pak večer Everest září všemi barvami, je má „míra plná“. Je úplně jedno, že mám žízeň, je mi zima a kdo ví co ještě, ale pro tyto chvíle stojí za to jít a být vysoko nahoře, ve světě nad mraky. Na střeše světa.

Třetí den je už mnohem víc lezení v ledu. Sněhově ledové partie střídají ještě menší skalní prahy, které však délkou nepřesahují 80 m. Asi nejpikantnějších je padesát metrů mírně převislé a metamorfované skály pět délek na bivakem. Opatrné pohyby a jemná hra s legem, skoro bez jištění. Pod neuvěřitelně modrou oblohou je to fakt prožitek na maximum.
Ostatní cesta na vrchol už je spíš klasickou otročinou. Sklon je až na pár míst do šedesáti stupňů a těch pár míst kde se to postaví k pětasedmdesáti je bohužel docela krátkých. Ale aspoň jsme rychlý a lezeme štand, štand. Vedlejší hřeben nás už přestal krýt a tak když zafouká dostáváme docela dobré pálky od větrného proudění. Kolem druhé už není kam stoupat.
Svět přikrytý mračnou peřinou nám leží u nohou. Pár „bezvýznamných“ kopců jako Everest, Lhotse, Makalu, nebo Cho Oyu je sice výš, ale to nám nemůže zkazit radost. Fotky vrcholového panoramatu, nás a té temně modré oblohy. Čas a vítr jsou však s námi. Bohužel se musíme vydat dolů, do té mračné peřiny pod námi.
V BC potkáváme Maťa s Ducem. Když začalo foukat, měli vylezeno celkem 13 délek v příšerných podmínkách. Všechno zasypané sněhem a čtyřkové, pětkové lezení hákováno pomalu každý krok. Hroty Maťových cepínů připomínají délkou spíš zubařské háčky, každý metr očištěné skály se na nich podepsal. Ve stínu severní strany pilíře byla kosa víc než dost a když začalo foukat, byl konec definitivně. Jeden den proležený v posteli bez možnosti vylézt ven uvařit a stálé lavinky měl jen jediné řešení. Slanit.
Rest jsme strávili nejrůznějšími pracemi, z nichž dominantní bylo praní. Maťo zkusil upéct báječné koláčky z instantního těsta od firmy MRS, ale nějak to nevyšlo. Trochu si neuvědomil, že voda kterou dává do těsta není převařená a je z dědiny. Následující dva dny byla toaleta jeho nejoblíbenějším místem.

Do odchodu z BC zbývá ještě pět dní a tak vyrážíme znovu nahoru. Lea si z výletu do Tengboche přinesla nějakou chřipku, a tak zůstává v lodgii a pochutnává si na antibioticích. Nejprve je potřeba pod kopcem naložit vaky na jaky a poslat je do BC. Duce se rozhoduje pro sólo pokus vlevo od Teng Kang Poche, kde je vcelku plynulá linie žlábků vedoucích na hřeben a pak třeba na vršek Teng Kang Poche. Sníh byl v jeho směru trochu jiného názotu a tak se výstupu asi v polovině raději zřekl. Nahoru by to možná šlo, ale jak dolů…
Maťo, Saša a já míříme na Parchamo. Spíme v sedle a máme tak možnost ještě jednou vychutnat úžasnou atmosféru mrazivé noci v Himálaji. Měsíčním světlem zalité stříbrné moře mraků nalitých v dolině, prostě bomba.
Ráno vyrážíme na vrchol. Výstup není nijak technicky náročný. Nejstrmější úsek má cca 50 stupňů a délku kolem 150 – 200 m. Každé stoupání ve stínu je však dokonalým mučením. Tak příšernou kosu jsem snad v životě nezažil. Nebe je absolutně průzračné, ale od severu kontinuálně fouká mrazivý vítr. Saša to raději v polovině výstupu otáčí a tak jsme po dvou hodinách cesty ze sedla na vrcholu jen dva. Výhled na Rolwaling Himal na severu a Khumbu Himal na východě jsou dokonalou odměnou. Po čtvrt hodince začínáme scházet a z večerním šerem jsme v BC.
A to je tak asi vše. Akci jsme úspěšně zakončili báječným večírkem v Namche, Maťo s Ducem pak ještě trekingem pod Everest.
Seím v letadle a hlavou mi běží uplynulých pár týdnů. Motory hučí, letadlo se pohlo a z okénka vidím pomalu se vzdalující vrcholky oblasti Solo Khumbu. Vzpomínám na nápis v Namche, když odcházíte, je nad cestou.
„Never say good bay Solo Khumbu!“
Loni, ani předloni mi to tak nepřišlo, ale letos jsem nějak naměkko. Prostě se to moc povedlo a bylo to hrozně moc fajn. Takže zas někdy příště , třeba na Teng Kang Poche?

Resumé

Mezinárodní horolezecká Expedice Teng Kang Poche, 6500 m, 1. 10. – 8. 11. 2002
Obsazení - Radek Lienerth (vedúci), Martin Heuger, Alexadr Toloch, Jaro Dutka, Lea Baloníková
Expediční aktivita
Teng Kang Poche (6500 m)– SV pilíř, vylezeno cca 500 m (do výšky 5450 m), klasifikace 3 -5, R. Lienerth, A. Toloch
Teng Kang Poche (6500 m) – S pilíř, vylezeno cca 700 m (do výšky 5450 m), klasifikace 3 – 5, J. Dutka, M.Heuger
Bezejmenný vrchol mezi Teng Kang Poche a Kongde Nup (6000 m) – pokus o prvovýstup SV stěnou, dosžená výška 5500 m, J. Dutka
Tengi Ragi Tau South (6180 m) – J hřeben, prvovýstup „Like a Dhal Bhat“ klasifikace ED/7-/750 , 21. – 23. 10. 2002, R. Lienerth, A. Toloch
Parchamo (6190 m) – V hřeben, klasická cesta klasifikace AD+, 29. 10. 2002, M. Heuger, R. Lienerth

Za pomoc při uspořádání expedice a podporu děkujeme: TREK SPORT – finanční podpora, vynikající batohy CERRO TORRE, bundy No Wind STORMAN a mnohé další ČHS, JAMES – finanční a morální podpora, Triop, Singing Rock, Tilak a Raveltik