Kongde ri Nup 6.035 m – „Laciný víno“
(Jamesák 2002/1)

Radek Lienerth

Drobná citace z KTM úvodem (podzim 2000): „Příští rok nikam nejedu. Maximálně tak do Yosemitů, tak trochu si nahřát kosti.“ Závěr: „Páně autor je nepoučitelný blb!“ Doma totiž nikdo není prorokem a nejen že v půlce září jsem znovu v Nepálu, ale letos dokonce na dva měsíce. Nejdřív měsíc trekingu s klienty CK V-Tour s.r.o. a pak měsíc lezení. Plán dokonalý, ale jak to přežiju, to netuším.
Z počátečních obav jak zvládnu treking jsem příjemně překvapen. Nemusím se nikam hnát, fotím si a ukazuji lidem celou tu nádhernou oblast pod Everestem. Má to své, poněkud jiné kouzlo než je lezení. Navíc se konečně jednou aklimatizuji podle příruček a je to i cítit. Když si při návratu z Gokya zapomenu foťák v Marchermu, dávám si takový menší noční běh, cca 15 km ve čtyřech a půl tisících, pohoda. Holt kdo nemá v hlavě....

Po měsíci se loučím s klienty a současně přilétají kluci a pardon také jedno něžné pohlaví. Naše sestava je trochu chudší a tak budeme muset změnit lezecké plány. Původně jsme měli fungovat ve dvou skupinkách Mirek, Mirek, Honza, Karel a Dáša (BC zajištění) měli v plánu Parchamo ( 6.245 m) a Kongde ri Lho (6.189 m), obě normálkami, na Kongde pokud možno „Marijánku“ (JZ pilíř). Honza , Duce a Já jsme měli políčeno na Kusum Kanguru (6.345m) ze severu a pak na pilíř na Kongde Nup (6.035 m). To když zbude čas. Má to jeden háček, Duce kvůli konzultaci s romskými spoluobčany nedojel.

Hlavním cílem se tak pro jednodušší BC a přístup stává Nup. V Namche se rozdělujeme, Honza se mnou jdeme přímo do Thame, ostatní jdou nejprve na Gokyo peak a chtějí přejít do Thame přes Renjo pass. Konečně jsme po třech dnech šlapání z Lukly v Thame. Vesnička na začátku bočního údolí vedoucího k Trashi Lapcha a monumentální Teng Kang Poche v pozadí. Jedno z nejkrásnějších míst, které jsem poznal. V lodgii Cho Oyu máme dobré zázemí už od loňska a tak se hned cítíme jako doma.

Na našem pilíři byli podle informací uskutečněny dva pokusy. Jeden Japonský a jeden Španělský. Obě skupiny to však zkoušely z údolí pod severní stěnou Shar a Lho. Tam jsme byli loni a nástup je dost hrozný a hlavně dlouhý. Loni jsem si nahlédl možný nástup přímo z údolí Thame. Bude tu sice asi víc lezení v severní stěně, ale na nástup je to místo deseti hodin třetinový čas. Skoro jako v Tatrách. Jenom se jedná asi o něco takového jako je například Walker na Jorassy a začíná to na vrcholku Blanku. To jen tak mezi řečí, aby jste ty Tatry nebrali doslova.

Prostě: „Nekupte to! Když je to tak laciný!“

Hned 24. října vyrážíme na první průzkum, případně už nachystaní na připravení prvních délek ve stěně. Počasí nemá chybu, přesný přelom mezi převládajícím jižním a severním prouděním. Nejsou srážky jen trochu odpolední oblačnosti a hlavně nefouká. Tisíc výškových metrů po nakloněných trávách je docela chuťovka. Kdyby ty namrzlé rododendronky tak neklouzaly. Každé posazení nám poskytuje úžasný biograf. Ve 4.600 m budujeme ABC. Výrazný šutr, jeden pytel na věci a modlitební vlaječky. Pár metrů nad námi začíná sníh. Dvě sta výškových metrů k patě stěny je pěkný humus. Suť, sníh a obojí dohromady.

Než stihnul Honza natáhnout první délku začalo jemně posněžovat. Než jsem dokončil druhou, tak už trochu chumelilo. Oceňujeme dobré střihy bund z TILAKU a začínáme chystat slaňák. Sněžení přisuzujeme běžnému vývoji počasí, necháváme viset lana a mizíme zpět do údolí. O dva dny později už je to trochu jiné kafe. Dva metry nahoru a s jiskřením maček metr dolů. Takovej rajbas s novou sněhovou nadílkou. Zešikma svítí dostěny sluníčko, ale jediným efektem je mokrý sníh, který se balí na všechny smyšky, rukavice a vše na čem je schopný se zachytit. Ještě že máme dobrej „Goráč“, který tu vlezle vlhkou hrůzu drží od těla.

„Zruš! Fix! Pojď!“
„Jo!“

Všechno ostatní ztratilo na významu. Nový sníh je tou největší radostí která může nastat. Má to ale ten háček, že musím mít na nohách lyže a ne bágl na zádech, se kterým se snažím prohrabat nahoru stěnou. Kdyby aspoň nebyla taková žízeň. Kdyby ta krysa co si vlekneme oba na zádech nebyla tak těžká, poznamenal bych nějakou bajku. Asi na téma o své inteligenci a termosce v lodgii, ale takhle radši kuš.

„Ten bágl mně zabije!!!“
„To spíš tahle stěnka, nevím jak to s tím novým sněhem půjde.“
„Je půl páté, dáme bivak a pak se uvidí.“

Police na jeden a půl karimatky se tak na následující noc stane naším domovem. Ráno vyspaný a s plným žaludkem přelézá Honza bez báglu poctivou šestkovou délku a věž pod níž jsme spali máme za sebou. Cesta do horních partií stěny je volná. Definitivně se po lezecké stránce loučíme se severní stěnou a po východní straně pilíře popolézáme k šedé věži a hlavě pilíře, která se nyní tyčí něco kolem čtyř, až pěti set metrů nad námi. Hlava je úžasná, ale jestli si s ní chceme dát interwiuv, musíme nejdřív přelézt plotny velké věže. Sklonem, tak jak byl vidět dalekohledem, dává tušit, že zadarmo to nebude.

Pomalu stoupám po místy namrzlé plotně a hledám spárky na zajištění. Slunko je už tak trochu za hřebenem a tak si hraju na Kamzíka. Už jste někdy lezli rajbas s kopýtky? Poctivé sedmičkové lezení v němž se střídají prstové spárky s rajbasy a na závěr lehce dunivé bloky do mírného převisu. „Takofá polevká s jednocho chrncé! Gutt Erbseneintopf!“ Honza se dneska vozí vozíkama na provázkách a já se svýma docela přemrznutýma nohama pokračuji dál. Lezení už není tak těžké, stěna se víc pokládá a také je členitější. Štand a dneska je posekáno.

„Shoď! Fix!“
„Jdu!“

Stěna nám dovolila stát se na pár dní její součástí. Občas jsme si sice trochu neporozuměli a bágl zůstal jako dárek pro druhého uprostřed délky, ale odspoda to vždycky vypadalo jako že jo. Jenže pak jako, že ne a tak. Být v Jižní Americe, řekl bych „Maňana“, tady nevím.

Červík pochybnosti jakoby se s ulezenými metry někam vytratil a přestal existovat. To, že bychom nedolezli nahoru jsme si prostě nepřipouštěli. Otázkou bylo kolik nám to ještě zabere času a v jakém počasí to dolezeme. Přes několik délek skalních ploten, odporně nesoudržného sněhu a fantastických šedesátistupňových firnů jsme se propracovali až do klíčového místa výstupu, pod hlavu pilíře. Do 5 700 m.

Hlava poskytovala dvě možnosti. Lehčí, logickou, ale ne v ideální linii. Ta těžší jako by vybízela k tanci. Ladné linie spárek utíkali za převisek do neznáma. Tam někde je naše šance a ke všemu je to direkt. Poprvé za celou cestu rozhodnul los a Honza jde první. Hladká plotna vyžaduje plné soustředění a cit pro rovnováhu. Trochu si něco zatlouct, ještě kousek jemně a pořádně se opřít, trochu poskočit a začátek ohromného lupenu, který vede zpět nad štand, drží pevně v rukách. V půlce délky má Honza zmrzlé nohy takovým způsobem, že na další volné lezení raději zapomíná a testuje jak drží háčky a jedničky v himálajské žule. Jedinou chybičkou této délky bylo, že kladivocepín od Grivela zapěl labutí píseň svému kladivu. Máme sice ještě moje, ale jestli prdne taky...

V konstatování je to zatím nejtěžší délka, poctivý 8 ve spodní plotně a v závěru délky, seriózní A2 uprostřed. Morálový odlez nakonec, když není matroš…

V dalších délkách je trochu víc ledu, ale lezečky jsou pořád lepší. Murphyho zákon však má své uplatnění i tady. Na každé polici mezi plotnami je led, cepínem vyseknout stup, zaseknout, přitáhnout a pokud možno nespadnout. Tahle délka a štand na ledové polici stojí Honzu menší omrzliny na pravé noze a zítra může na lezečky zapomenout. Bivakujeme přímo pod hlavou. Hřebínek trochu ztesaný do patvaru připomínajícího trojúhelník, žďárák, bágly dvě utahané individua a výstupek vytláčející záda od stěny. Ideální konstelace pro romantickou noc ve dvou. Tak trochu mi to připomíná ono romantické splynutí s přírodou. Mám hlad, je mi zima a kouřit nejde ani tu shnilou trávu, neboť tu není. Ne takový horor to zas nebyl, ale že bych musel dvakrát...

Honzovi cuká v noze a taky spacák, který má svůj zenit za sebou je trochu vlhčí. Tenhle bivak by měl být poslední, další noc by byla o hodně nepříjemnější. Uprostřed noci začalo foukat a na spaní se tak dalo definitivně zapomenout. Každý poryv větru sklepává na spacáky zkondenzovanou námrazu a tak už někdy kolem druhé začínáme vařit. Na konci lan chceme být s ranním slunkem a pokud možno kolem poledne dolézt na vrchol.

Noc v níž počasí trochu budilo obavy je vystřídána nádherným ránem. Vítr se uklidňuje a noční mraky mizí. Tohle musí vyjít. Doufáme, že bude jen jedna těžká délka a pak už se snad stěna trochu položí. Aspoň zespodu to tak vypadalo. Poznatek: „Zdání většinou klame.“

S východem slunka už se zase houpeme na provázcích nad severní stěnou. Oranžově zbarvená žula, bílé vrcholky Cho Oyu, Everestu a Makalu. Neuvěřitelný kýč!!! Stěna padá pod námi do tisícimetrové hloubky a tam kdesi je i nástup naší cesty. Přes tři sta metrů pod námi je i věžička na níž jsme našli španělský slaňák. A mnohem menší úsek nám chybí na vrchol, nějakých dvě stě výškových metrů. Nazouvám lezky a obcházím částečně vyledněný kout. Jemné kroky na tření, střídají nepříjemné fixy na občas oledněných lištách. TRIOPky naštěstí drží fantasticky. Cepínem vyseknout let, chytit, zvednout, postavit. Traverz doprava a jsem přímo nad štandem, jen o nějakých dvacet metrů výš. Cesta je uzavřena převiskem, na němž se dá chytit pouze bloku zamrzlého v ledu, opatrně zakládám frend a děj se vůle boží. Zepár gymnastických prvků, návštěva posilovny, mrazíren a mohu po ještě několika dalších radostech vyrobit štand, protože s lany už nehnu ani metr. Není nad to si dobře založit. Chybička je že přes hranu.

„Zruš! Fix!“

Pestrácké mačky jsou po škrábání v plotnách už poněkud jeté, ale přesto jdou do ledu jak po másle a tak zatím co se snažím na jeho začátku přivést k životu prsty na nohách a rukách, natahuje Honza další délku v úzké nudli osmdesáti stupňového ledu. Ledové žlábky nás tlačí kousek nalevo pod poslední skalní délky. Nad nimi je vidět hrana, asi konec stěny. O délku výš se zase soukám do lezeček a po rajbasových plotnách stoupám nahoru. Pohlcený lezením v nádherné skále a ještě bezchybnější scenérii se najednou ocitám nad převiskem, na začátku sněhů. Má to ale menší problém a tak velmi rychle procitám do reality. V lezečkách a bez rukavic stojím ve sněhu, v šesti tisících a při dobrých mínus deseti.

Naše jediná sněhovka je samozřejmě v báglu, poslední jišto někde dost pode mnou a začíná být dost kosa. Po chvíli tunelování nacházím jakýsi neurčitý šutr. Zpoloviny vyvrtám nýt, obhodím prusíkem. Inš Allah.

„Pojď! A hlavně, moc se v tom nehoupej!“

Pak už to bylo jen něco metrů v padesátistupňovém firnu. Najednou jsme stáli na vrcholu a neměli kam stoupat dál. Od jihu byly vidět stopy Australanů, ale jinak bylo celé údolí zaplněné mraky, které se občas převalili přes vrchol. Neskutečný výhled směrem k Everestu, Cho Oyu jako na dlani a na východě Makalu. Patnáct minut je příliš krátká doba na vychutnání takového výhledu, ale čekal nás sestup.

S nastávající tmou, chudší o několik let života, sadu stoperů, několik frendů, nějakých třicet skob a 120 metrů 8mm fixu. Jediné o co jsme bohatší je pár šedin z těch několika obzvláště vypečených slaňáků. Když tak počítám zbyla nám jen ty naše lezecké provázky, jedna jednička, něco frendů a stoperů, prostě nic moc.

Kolem půl desáté jsme se konečně dopotáceli do lodgie. Totálně dehydrovaní, tak trochu mimo si začínáme uvědomovat škody jež naše tělesné schránky utrpěly. Honzovi cuká v pravé noze a nehet na palci jako by měl barvy duhy. Jen ta fialová trochu převládá. Já mám něco podobného, jenom s tím rozdílem, že na rukách. Jeden třetinkový San Miguel a je nám všechno jedno, jsme prima nastřelení a slastně se noříme do spacáků. Ráno jako po kocovině a tak když si zapískám první tóny „Lacinýho vína“ od Samsona, má cesta i název.

Kluci mezitím vylezli na Parchamo (6.245 m). Normálkou po východním hřebeni a tak se všichni potkáváme v Thame. Třetího listopadu odcházíme do Namche, kde slavíme Honzovi a Karlovi narozeniny. Ten „vyjetej olej“ se ale vážně pít neměl.

Co se dělo dalších pět dní moc nevím. Chytil jsem nějakou střevní chřipku, nebo že by to byla tak hrozná kocovina? Když jsem se konečně zreinkarnoval natolik, že jsem schopen i myslit a tudíž bychom se ještě mohli pokusit o severní stěnu Kusum Kanguru rozhodlo počasí za nás. Od 3 000 leží nový sníh, nahoře tak kolem 30 cm.

Ten nový sníh znamenal stop i pro kluky na normálce na Kongde. Sníh zakryl spodní partie hřebene a takřka ho znelezitelnil. Pro srandu vlezeme s Honzou v Lukle na váhu. Honza má míň o nějaké čtyři kila, já asi o osm. Dóst dobrý. Škoda, že jsem to stihl skoro všechno nabrat zpět, než jsme se vrátili domů.

Dva dny v Kathmandu před odletem jsou mi už hodně dlouhé. Dva měsíce jsou docela dost a tak když konečně po všem tom cestování přijíždíme zpátky do Brna, na dálnici od Prahy se přehoupneme přes kopeček a zablikají první světla města, mám takový zvláštní pocit. Dlouho jsem ho neměl. Tak si myslím, že to zas bude chtít někam odjet, ne proto aby byl člověk někde jinde, ale pro to aby se mohl vrátit a pořádně si to doma užít.

Resumé:

Vedoucí expedice: Radek Lienerth
Osazenstvo expedice: Mirek Novotný (lékař), Mirek Heczko, Jan Cimický, Karel Umlauf, Jan Doudlebský, Dáša Šimáčková
Termín: 17. 10. - 20. 11. 2001
Vylezené výstupy:
- Parchamo 6.245 m, V - hřeben, normální cesta přes sedlo Trashi Lapcha, obtížnost PD+, do 60⁰, 31. 10. 2001 Karel Umlauf 1. 11. 2001 Mirek Novotný, Jan Cimický, Mirek Heczko
- Kongde ri Nup 6.035 m, SV - pilíř, prvovýstup „Laciný víno“ (Cheap Wine), 37 délek, 1970 m, klasifikace ABO, 8, A2, 80⁰, 24., 26. - 30. 10. 2001, Jan Doudlebský, Radek Lienerth
Za pomoc při pořádání expedice děkujeme: ČHS - za finanční a organizační podporu, DBD systems - za finanční podporu, TREKSPORT - batohy Cerro Torre 45 a Patagonia 60, které vydrželi i to nejbrutálnější zacházení, TILAK - bezchybné a perfektně funkční GORE-TEXové oblečení, PESTR - rámové mačky PHANTOM II a skoby špičkové kvality, TRIOP - lezečky co drží skále a občas i na ledu, KOUBA - frendy, čoky a jiné zakládací vehementky, Jirkovi Novákovi za konzultace a organizační pomoc v Nepálu.