text a foto: Lumír Hanuš

Pokud jste v Jordánsku a jedete z proslaveného skalního města Petry, budete v pouštní oblasti skalních velikánů Wádí Rum asi za hodinu jízdy. Pokud sem vyrazíte z jordánského přístavu Akaba, budete zde také za hodinu. Pouhá hodina jízdy vás přivede do okouzlujícího a vznešeného Wádí Rum. V říjnu 1994 jsem při své druhé návštěvě Petry hovořil s mladým turistou, který mi řekl, že nesmím vynechat Wádi Rum. A tak jsem vyjel autobusem z Petry a když jsem se dostal do rozlehlé a tiché krajiny starověkých řečišť a pastelově zbarvených nekonečných ploch písčité pouště, které náhle a neočekávaně přerušily pískovcové hory s dokonalými, zářícími kolmými stěnami Wádí Rum, pochopil jsem, co je to kouzlo a romantika arabské pouště. Vystoupil jsem v beduínské vesnici přímo mezi skvostnými skalními stěnami a nevěděl, kam se podívat dříve. Byl jsem zcela sám a tak jsem nejprve prozkoumal okolí a poté se vydal k nedaleké hoře Khazali. Šel jsem k ní ve vedru pouští celých 7 km (zdála se být tak blízko) a když jsem pod ní stanul, obdivoval jsem ten zázrak a připadal si pod kolmou skalní stěnou jako mravenec. „Měsíční“ krajina růžových až černých hor Wádí Rum, široká přes 3 km a kolem 20 km dlouhá, se v průběhu ročních období mění a v průběhu dne a noci získává jemné a odlišné odstíny. Je zde ryzí, dosud nepoškozená přírodní krása, vykovaná miliony let geologických formací, eroze a vývoje. Dnes je snadno dosažitelná po asfaltové cestě pro všechny, kteří sem chtějí pouze nahlédnout jako turisté či zde strávit delší dobu (na více dní, což není žádným překvapením, sem přijíždějí horolezci z celého světa – je to tak výjimečná oblast, že je dnes považována za jedno z nejkrásnějších pouštních lezení na světě). Spal jsem pod širákem na ploché střeše a když jsem večer rozprávěl s beduínem, který je zdatný horolezec, věděl jsem, že jsem zde sice poprvé, ale nikoliv naposledy. Věděl jsem, že příště sem bez lana nepojedu. Noc pod širým nebem je zde okouzlující. Vždyť jen v ohromných prostorách divočiny můžete obdivovat noční nebe s miriádamy hvězd. Mléčná dráha září na nočním nebi jako bílá dálnice – něco, o čem se vám v civilizaci ani nesní. Nebe má odlišné barvy a odstíny ve dne i v noci. A ranní rozbřesk je zde jedním z nejvzpružujících životních zážitků. Je to největší a nejpůsobivější ze všech údolí v Jordánsku. Zde si uvědomíte, co je to nádhera, velkolepost a velebnost přírody.

Wádí Rum je domovem polokočovných beduínů kmene Howeitat (považují se za potomky proroka Mohameda a Nabatejců), žijících ve velkých stanech z kozích kůží. Pečují zde o svá stáda ovcí a koz a uchovávají si starověký způsob života, který zde byl v poušti Arábie tisíce let. Beduíni jsou pověstní svojí pohostinností a šlechetností. Pokud zrovna nechcete horolezit a máte rádi historii a dávnověk, má pro vás Wádí Rum množství stop minulosti. Řada údolí, horských svahů či balvanů má nějaké známky lidské činnosti, která zde byla v průběhu několika posledních tisíců let. Na mnoha místech naleznete thámudické, safaitské, nabatejské, řecké a arabské starobylé nápisy. Obvykle to je jméno autora nápisu a jeho otce. Podle tisíců nalezených nápisů (staré 1500 – 3000 let) se zdá, že v té době každý mohl číst a psát nejméně své jméno, což je stupeň gramotnosti, který v té době nemá nikde obdoby. Podle jmen byli pisatelé Arabi a písmo patří k jihosemitské skupině abeced (nabatejské písmo a moderní arabské a heberejské písmo patří k severosemitské skupině). Naleznete skalní kresby zobrazující lovecké scény, kultovní symboly či fantazií hýřící tvorbu dávných pastevců či vojáků, důmyslné vodní stavby (přehrady a vodní kanály), kamenné hroby, pozůstatky malých domků, prosté úkryty doby kamenné, ba i ruiny nabatejského chrámu z 1. stol. Je to místo, kde pobýval v průběhu první světové války T. E. Lavrence, „Lawrence z Arábie“, o němž byl natočen film právě zde. Jeho kniha „The Seven Pillars of Wisdom“ (Sedm sloupů moudrosti) je nazvána podle sedmi přírodních sloupů nestejné výšky, které uvidíte právě po cestě do Wádí Rum.

Jen nedávno bylo Wádí Rum objeveno turisty a horolezci ze zahraničí. Přilákalo je množství jeho dosud nepokořených vrcholů, překrásná přírodní scenérie, snadnost přístupu, celoročně příjemné počasí a řada dostupných stezek, pěších tůr, horolezeckých výstupů a tras či možností paraglidingu. Ti starší, slabší či pohodlnější zde mohou putovat po obrovských rozlohách pouště na terénních vozidlech či na „korábu pouště“ ve velbloudí karavaně s možností pro ně dobrodružného přenocování v poušti. Do Petry lze dojet na velbloudu za šest dní cestou dlouhou 90 nebo 120 km, do Akaby cestou na tři nebo šest dnů. Beduíni mají návštěvníku opravdu co nabídnout – ať již to jsou průvodcovské služby, velbloudi či terenní vozidla. Na konci asfaltové cesty do Wádí Rum je policejní stanice s posádkou pouštní policie. Vedle ní je beduínská usedlost s malými domky a odpočinkový dům s restaurací Ministerstva turistiky a základními potřebami pro horolezce a návštěvníky. Kdo zde přespí ve stanu či pod širým nebem, využije toalet a sprch. Jsou zde obchůdky, kde nakoupíte potraviny, pitnou vodu i suvenýry. V několika restauracích zde můžete pojíst. Přímo z pouště si na telefonní kartu můžete zavolat kamkoliv na světě! Pokud sem přijedete v zimním období, kdy je nebezpečí dešťů, je třeba dát při táboření v poušti velký pozor. Nízko položené oblasti může postihnout náhlá povodeň. Říká se, že tu prý zahynulo více lidí utonutím nežli žízní!

Skalní stěny, nad nimiž zaplesá srdce zdatných lezců, jejich nezměrnost, barva a úctu vzbuzující tvary vytvářejí téměř nadpřirozenou atmosféru. Hory se zvedají téměř kolmo zhruba 450 metrů a poté zvolna dalších 150 metrů k vrcholu. Pískovec spočívá na žulovém podloží tlustém asi 18 metrů. V sousedním údolí, Wádí Rumman, je lože na východní straně 30 m tlusté a na západní straně chybí. Pískovec se tam zvedá přímo z pouště. Všechna tato údolí, která běží zhruba od severu na jih, jsou pravděpodobně řadou geologických zlomů, které rozštěpily a naklonily celou strukturu do té míry, že zatímco ve Wádí Ithm jsou hory pouze ze žuly bez pískovcové pokrývky, východ Wádí Rum je pouze pískovcový beze stop žuly. Povrch pouště zde má nadmořskou výšku 900 až 1000 m a hlavní vrcholy mají výšku 1500 až 1750 m, což je svislé převýšení kolem 800 metrů (nejstrmější stěny mají obvykle výšku 300 až 400 metrů). Lozí zde především Britové, Švýcaři, Rakušané, Italové, Španělé, Francouzi, Izraelci a lezci z dalších zemí. Tato oblast a její obyvatelé vás uchvátí. První lezecká expedice byla ve Wádí Rum v r. 1984. Byli to čtyři angličtí lezci, které vedl Tony Howard. S nimi zde začíná opravdové lezení. Kromě jediného výstupu (v listopadu 1952 vystoupily dvě Angličanky s bosým beduínským průvodcem cestou obtížnosti 3 na vrchol hory Jebel Rum) do té doby znaly tuto oblast pouze beduíni. Vylezli na většinu vrcholů v okolí nahoru i zpět naboso a bez jakýchkoliv pomůcek, i když některé z těchto cest jsou docela vážné výstupy se složitým hledáním cesty a složitostí až do stupně obtížnosti 5. Až takovou cestu s lanem a pomůckami přelezete, právem oceníte jejich výkony, na které by mohli být hrdi i horolezci. Přesto je zde řada dosud neslezených vrcholů. Na prvolezce čeká řada panenských stěn (opravdové „velké stěny“), ploten, spár, puklin i hřebenů. I když se vám na některých místech může zdát skála příliš měkká, zvětralá či volná, brzy si na ni zvyknete. Lze zde provádět výstupy vynikající kvality a kvalita skály nás k výstupům přímo láká. Je to odlehlá (avšak snadno dostupná) a velkolepá krajina, která nabízí prvolezcům nekonečné množství skály pro nezměrné množství nádherných prvovýstupů. Těm, kteří nedychtí po prvovýstupech, nabízí tato oblast skvosté existující výstupy všech stupňů obtížnosti.

K lezení je nejvhodnější na jaře duben až květen. Jaro je výhodnější. Poušť překrásně kvete a další výhodou je světlo – od pěti hodin ráno až do půl osmé večer (máte na lezení 14 hodin). Když jsem lezl s přáteli počátkem dubna 2000 beduínskou cestu na Jebel Rum (obtížnosti až 5+) s plánovaným bivakem (abychom měli na vrcholu dostatek času k obdivu), byla noc na skalní plošině ve vrcholových partiích přímo báječná. Při podzimním lezení (na podzim září až listopad) jsou již noci chladnější a ráno a večer bývá často chladný vítr. V září mohou být teploty ještě kolem 40° C a uprostřed října odpoledne kolem 30° C. Když jsme zde byli lozit na podzim (počátek listopadu), byla velkou nevýhodou brzká tma (od půl šesté večer do půl šesté ráno). Pokud pak zatmíte, čeká vás nepříjemný dvanáctihodinový bivak v chladu. Řada zkušených lezců ze skal, hor i velehor byla uchvácena nádherou tohoto místa tak, že zapomněli na čas a poté museli přestát nucený bivak, který zde někdy může být opravdu chladný a nepříjemný. Podle mých zkušeností je pro noc 900 g těžký spací pytel zcela dostačující. Počítejte také při jarním či podzimním lezení se spotřebou 2 – 3 litrů vody na den na osobu. Důležitá je pokrývka hlavy, sluneční brýle a krém proti UV záření.

Lezení ve Wádí Rum je typické tím, že neexistují žádné sestupové cesty – vždy je třeba slaňovat! K tomu je zapotřebí množství dlouhých smyček, neboť slaňovací body jsou obvykle daleko od ideálního slaňovacího místa. Zásadou horolezce je neveřit nalezeným smyčkám a nepoužívat je ke slanění. Zde to platí dvojnásob – intenzivní pouštní slunce je velice rychle poškozuje. Jelikož slanění bývají i 50 m dlouhé, doporučuji delší lano (osvědčilo se mi zde lano dlouhé 60 m). Takže mohou společně slaňovat dvě dvojice nebo je zapotřebí vzít s sebou dvě delší lana. Populární cesty nechalo jordánské Ministerstvo turistiky osadit kvalitními slaňovacími nýty (obvykle dva nýty a řetěz), kterým můžete důvěřovat (jsou také označeny tabulkou Ministerstva). Používání nýtů je předmětem diskuse. Tabulky „Udržuj Wádí Rum čisté“, které zde najdete, platí jak pro poušť, tak pro skalní stěny. Vyhnete-li se zbytečnému používání nýtů, zachováte tyto skály čisté pro další lezecké generace.

Hora Jebel Rum (1754 m) je ohromný skalní masiv, který se táhne přes 15 km podél západní strany Wádí Rum (severní třetina masivu není lezecky zajímavá). Jeho vrcholová „plošina“ je rozdělena zhruba napůl obrovskou strží (Velký Sík), která je hluboká až 100 m a široká od několika metrů až po více nežli 100 metrů. Hora ještě není plně prozkoumána. Přijedete-li do Wádí Rum poprvé, vřele vám doporučuji zahájit výstupy klasickou beduínskou cestou na vrchol hory Jebel Rum. K tomu je vhodný výstup Hammad’s Route (A. Baker, M. Shaw, A. Howard, D. Taylor, 3.11.1984). Tento výstup má délku asi 2 km, z čehož jen 250 m je opravdové lezení (nejtěžší místo 5+). Výstup vede úhlopříčně zleva doprava vzhůru ke strži Velkého Síku. Tím proniknete několik set metrů do nitra hory a jeho stěnou (nejtěžší části lezení) vystoupíte na hranu vrcholové „plošiny“. Zde vás překvapí spletitá oblast bání a hřbetů se svou vlastní minipouští, stromy jalovce a pěknými bivakovacími místy. Kličkujete po kupolích a mezi nimi a nakonec vystoupíte závěrečným hřebenem na hlavní vrchol. Budete odměněni nezapomenutelným pohledem na vrcholový masiv této obrovské hory a také na další skalní velikány v této poušti. Stojí to za to.

Touto cestou se dobře seznámíte s horou a dobře se zorientujete. Pokud vám to nebude stačit, můžete se nechat zavézt beduíny terenním vozidlem na druhou stranu hory a vykonat její travers od západu na východ. Vystoupíte buď 1 km cestou Sabbah’s Route (W. Colonna, D. Taylor, A. Howard, 3. 5. 1986, nejtěžší velice exponované místo 3+) nebo asi 2 km cestou Sheikh Hamdan’s Route (Sheikh Hamdan Amad, Sylvia Btanford a Charmian Longstaff, listopad 1952, nejtěžší místo 3) a z vrcholu sestoupíte výše uváděnou cestou Hammad’s Route. Kromě vrcholu Jebel Rum by mělo být „povinností“ pro každého lezce vystoupit na horu Burda (1574 m), která je v jihovýchodním rohu oblasti Wádí Rum. Z jejího vrcholu jsou nádherné výhledy na celou oblast. Na svém severním hřebeni má pověstný velkolepý klenutý skalní oblouk (skalní most). Většina návštěvníků této hory končí svoji pouť právě u tohoto mostu, doporučuji však vyjít až na samotný vrchol. Cesta „přes most“ - Burda N Ridge (D. Taylor, A. Howard, 16. 10. 1986) – je snadná. Pouze za mostem je asi 20 m lezení obtížnosti 3 (pro sestup je zde pevné slaňovací místo). Sám jsem na této hoře lano nepoužil.

Řada výstupů zde nemá dosud opakování a jejich popis a hodnocení pochází pouze od prvolezců. Ve vydaném průvodci (Tony Howard: Treks & Climbs in Wadi Rum, Jordan, Cicerone Press, England) se pro klasifikaci užívá moderní francouzský systém, i když zde najdete i výstupy ohodnocené UIAA systémem. Při návštěvě místa si každý lezec najde v průvodci svoji obtížnost od lehkých cest až po opravdové extrémy, které byly lezeny prvolezci několik dní. Zmínil bych se o dvou extrémech (neboť skutečně lehkých cest zde pro svou délku není – dojít třebas nejlehčí cestou na vrchol Jebel Rum znamená urazit ve skále 2 km od východu či 1 až 2 km [podle zvolené cesty] od západu!!). Na jedné straně to jsou beduínské cesty. Beduíni mají na svých výstupech „značky“ (vytesané malé chyty) a „beduínské stupně“ (vratké hromady kamenů, obvykle k překonání převisů) nebo „beduínské žebříky“ (větve vklíněné do puklin). Beduíni zde též mají k označení cest „mužíky“ (jak pro správný, tak pro nesprávný směr, což je třeba znát). Duch beduínských cest je čisté dobrodružství se složitým hledáním cesty. Téměř vždy mají velkolepou přírodní scenérii. Je to opravdová dobrodružná klasika této oblasti, která vyžaduje schopnosti sólování stupně 3. Jejich maximální obtížnost je 5 (5+) a sestupy jsou podobné. Kopule (dómy) na vrcholové plošině je třeba lézt bez možnosti jištění ve strmějších úsecích zvolna na tření. Mezi nejtěžší cesty v průvodci na straně druhé patří cesty, které vytvořili A. Precht a W. Haupolter. Jsou to cesty s velice čistou lezeckou etikou „bez nýtů“. Jde o nejodvážnější cesty, u kterých sestup může být přímo děsivý a slaňování nahání strach.

Nové výstupy ve Wádí Rum, které nejsou dosud uvedeny v novém vydání průvodce, naleznete v Knize nových výstupů v odpočinkovém domě. Tam také můžete zapsat a zakreslit nové výstupy, které v této oblasti vykonáte. Oddechový den při lezecké aktivitě vyplníte jízdou s beduínem terenním vozidlem do dalších údolí, kde objevíte nové vyzývající lezecké terény, krásné skalní mosty, skalní kresby, obrovské písečné duny z jemného rudého písku a okouzlující přírodní scenérii. Zručnost beduínských řidičů a jejich znalost okolí je vynikající a při prudkých sjezdech po písku se vám mnohdy bude tajit dech. Lezení je zde výjimečné a adrenalin, endorfíny, enkefalíny a anandamid vám budou v těle proudit tak, jak jste dosud ve skalách nezažili.