Kongde Ri Lho
(Jamesák 2001/1)

text a foto Radek Lienerth

Radost? Uspokojení? Vítězství? Pokora? Co je to vlastně vrchol? Naplnění cesty, smysl našeho počínání? Třešinka na dortu? Co je pro nás vlastně vůbec tenhle špičatej dort zač? Ještě před chvílí jsi proklínal každý metr, každé zrnko sněhu kolem a o tom zatraceným neaklimatizovaným těle škoda mluvit. Chtěl ses na to všechno vykašlat, jít dolů, odletět domů. Ta směs pocitů a myšlenek se nedá popsat, snad jen fotky vrcholového panoramatu ji mohou zdánlivě navodit. A to je dobře. Asi jsme schizofrenici, jinak to není možný.

Naše malá expedice odletěla z Frankfurtu 17. 10. 2000 s proslulou společností Biman, směr Asie, Nepál, Himáláj. Himáláj, nejvyšší vrcholy světa a my si to míříme rovnou do oblasti „bohyně matky Země“, do národního parku Sagarmatha. Co se týče tohoto regionu, jsem dost zvědavý. Někdo vychvaluje, někdo nadává na davy turistů a hromady odpadků. Jaké to asi bude. Naše malá sestava vznikala průběžně, nicméně poměrně rychle. Jirka Novák vymyslel a navrhl kopce, Vojta a já jsme pro tuto myšlenku nadchly Honzu s Romanem a bylo to.

Skoro by se dalo říct, že právě tady někde vzniklo heslo zájezdu: „Jak primitivní! Ale jak účinné!“ Po vcelku velmi pohodové cestě a jen nepatrném, asi čtyřhodinovém zpoždění přistáváme v Kathmandu. Uvítací večírek se Santou a Nwangem následuje takřka okamžitě po přistání. Ani nevím kolik to bylo u Navanga piv, ale vcelku to můj netrénovaný organismus snesl. Co nejrychleji jsme ponakupovali zbytek potravin, přebalili, asi nejtypičtější a nejčastější činnost a ani se nenadechneme a jdeme na přistání v Lukle. Vřele doporučuji, poprvé je to velmi silný zážitek. To políčko ve strmém svahu co z okénka uvidíte od vstupu do údolí, tak to je letiště.

Nádherné hory, jen škoda těch turistických davů. V tom naše informace nelhaly. Po dvou dnech opětovného přebalování a krátkého přesunu do Ghatu, opouštíme hlavní trekové údolí a přes sedlo Moro La 4 350 m přecházíme do Lumding Valley. Teď na podzim už opuštěné pastviny s chatrnými letnímy příbytky jsou neskutečným kontrastem průmyslu vedlejšího údolí. Východem slunce pozlacené stěny Khatangu a Karyolungu nás přivádějí do jiného světa. Dneska je poslední trekový den a my konečně rozložíme náš základní tábor.

Při příchodu na místo BC je škarědě a hustě sněží. Až ráno je nám dopřána vyhlídka na okolní vrcholky, na jezero Tsho Og a hlavně na náš kopec. Kongde Ri Lho 6 187 m. Sice jen na krátkou chvíli než zase přijdou mraky, ale i ta kratinká chvíle mi stačila, abych věděl, že tento „base camp“ je ze všech základních táborů v nichž jsem byl nejnádhernější. Navíc má jednu obrovskou prioritu. Je tu jen nás šest a nádherná vysokohorská příroda. Náš „The young climbing team“, bez Jirky je věkový průměr cca 23,5 roku, je poněkud prořídlý drobnými, nicméně běžnými obtížemi a tak na první obhlídku vyrážím sám. Další den je špatně už jen Vojtovi, co víc je mu pořád húř.

S Honzou hledáme nějakou rozumnou výstupovou linii a nakonec úspěšně nalézáme na počáteční hřeben JZ pilíře, který vede jako zlatošedá nit do JZ stěny a ledovou ostruhou až na J hřeben. Bez obtíží vystupujeme až do 5 300 m a pak scházíme zpět do BC. Vojta se rozhoduje sestoupit do nižší části údolí a my tak máme možnost poprvé pořádně ocenit výsílačky Motorola, díky kterým jsme s ním neustále v kontaktu.

Budík zapípal svůj už tolikrát prokletý projev ve čtyři hodiny. Pokus o snídani je tradičním masochismem, ale před námi je dlouhý den. Vrchol chceme vylézt úplně nalehko, za jeden den nahoru a zase zpět do BC. Podstatou naší superlehké taktiky je fakt, že všechny plynové bomby a benzín jsou v zavazadlech v Ghatu. Ty výrazy, když jsme zjistili tento fakt, byl velmi vhodně okomentován. Vyrážíme ve třech - Roman, Honza a já. Už od začátku se ukazuje kdo má nejlepší kondičku a tak přenecháváme Honzovi vedení. Lehké skalní partie takřka vodorovného hřebene nás přivádějí pod první ledové stupně. Podmínky jsou naprosto ideální a počasí nemůže být lepší. Přes malé ostrůvky skal dolézáme pod hlavu pilíře. Postavené lezení v perfektní žule, maximálně tak za V-. V této bariéře jsou jediné dvě délky, které jsme odjistili a pak už opět metr za metrem lezeme v perfektním firnovém ledu. Od hřebene normálky nás dělí pouze něco kolem čtyřista metrů ledového terénu. Závěr na hřeben se jaksi divně mění a posledních dvacet metrů v jaksi divně soudržném sněhu, nemáme zrovna nejlepší pocit.

Na hřeben dolézá poslední Roman a je vidět, že mu není zrovna nejlíp. Nakonec se raději rozhoduje pro sestup po normálce dolů. My vyrážíme po normálce také, jenom opačným směrem. Honza mi utíká asi o deset minut, prostě nebyl čas toho letos tolik naběhat. Konečně vrchol. Skoro si můžu sáhnout na Everest, támhle je Cho Oyu a ten fantastický břit je západní pilíř na Makalu. Ama Dablam jako by byl nižší než my. Tak tohle je střecha světa. Z vrcholového opojení nás probírá malá drobnost, lana jsou asi o tři sta metrů níž v batozích a my musíme slézt několik prudkých stupňů a co je nejhorší, kolem hotových slaňáků. Jó, ať žije „Light style“.

Vojta už je zpátky v BC a evidentně má na rozhled z vrcholu přinejmenším stejnou chuť jako my včera. Nakonec se spolu s Romanem, kterému vršek utekl jen o malý kousek rozhodují pro pokus o západní stěnu. Vyrážejí 31. 11. ve dvě ráno. Romanovi není moc dobře a tak ztrácejí čas na nástupu. Nicméně chuť na vrchol je velká a tak nalézají. Spodní partie je celkem dost nářez, a tak je najednou moc teplo, ledy nedrží, dost naprd. Kluci se schovali pod převis, že počkají na noc a nám připravili několik horkých hodin, kdy jsme o nich nic něvěděli, protože se neozvali vysílačkou a dalekohledu byli schovaní. Nakonec v deset večer vysílačka konečně zapípala a my víme, že žijou.

Celonoční lezení je přivedlo na západní hřeben, tak dvě sta metrů pod vrcholem. Problém je v tom, že Roman je docela mimo. Nakonec v plném slunci traverzují horní sněhová pole západní stěny na normálku. Raději se nedíváme do stěny, v těch snězích s nimi něco musí odjet. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře. S Honzou vyrážíme klukům naproti a na konci skalních partií normálky se potkáváme a spolu přicházíme do BC.

Další den opouštíme BC, už není co jíst a za jeden den scházíme do Ghatu. Santu necháváme s nosiči na cestě. A my se už večer začínáme vyspravovat řádnými porcemi dalbatu a hlavně je tu pivo! To dobré trvá vždycky bohužel jenom krátce, a tak máme zase batohy na zádech a směřujeme pod náš hlavní cíl, přes Namche bazar do Thame, pod severní stěnu Kongde Ri. Pod stěnu do které vepsali historii takový velikáni jako Lowe, nebo Profit. Když v Namche opouštíme trasu treku pod Everest, začínáme konečně zase trochu volně dýchat. Nějak mi z těch blijících, a nebo téměř blijících Japonců a Američanů začínalo být taky trochu blbě. No nic, radši jdem dál, nebo z toho zblbnu.

V Thame volíme za hlavní stan hned první lodžii „Cho Oyu Lodge“ a děláme velmi dobře. Servis jako od maminky a výhled do stěny. Zkrátka bez chybičky. Dalekohledem prohlížíme stěnu prostředního vrcholu Shar 6086m. V této stěně by neměla být žádná cesta. Nakonec vybíráme dvě potenciální linie, které se asi sto metrů pod výlezem na hřeben spojují.

„Já chci do Tater!“ Kežmarák, Bašty u nosu, nástup dvacet minut, slečna na chatě. Tohle neberu! To je, ale humáč. Vypečený nosič nám shodil náklad v půli cesty a nazdar. Jestli ho dole potkám, tak to nerozchodí. Asi o tři sta výškových metrů níž než byl plán chystáme přespání. Počasí je stabilní, stěna vypadá dobře, tak to snad bude v pohodě. Ráno na nástupu je bohužel všechno jinak. Po každých pěti krocích funím jak na vrchu Everestu bez aklimatizace a každý pokus o snězení nějaké potravy málem končí vyhozením i toho mála co v sobě mám. Vojta se nechce vzdát a tak šlape stopu a stoupáme pod náš vyhlédnutý kout. Místo ledu je v něm bohužel jenom sníh. V té situaci jak mi je, není co řešit. Dneska mně to sice mrzí, ale asi to bylo lepší otočit. Prostě jsme srágory, ale lepší živej posera...

Kluci měli na podmínky ve svém směru lepší štěstí, zdraví kondice ideál. Postupně stoupají délkami tenkých ledů, ale také převážně velmi strmým nesoudržným sněhem, který je směrem k vrcholu čím dál horší. Nakonec druhý den dolézají na SV hřeben, nechávají věci v sedýlku a rychlý pokus o vrchol. Bohužel cestu po několika délkách zavírá skalní bariéra. Šla by vylézt, ale znamenalo by to ještě jeden bivak. Honzovi omrzají trochu nohy, Roman má od ledu pohmožděnou ruku. Stěna je vylezená, raději se rozhodli pro sestup. Jedinou otázkou, je kde se ve stěně vzaly nějaké skoby a smyčky co tam kluci našli. Odpověď nám poskytli dva kluci z Anglie Sam Chimneri a Jules Cartwright, podle jejich materiálů se jedná o Profitovu cestu. O té jsme sice věděli, ale domnívali jsme se, že je o dvě stě metrů vpravo a na vrchol Lho.

Sam s Julem chtěli lézt na Lho ze severu, ale nakonec raději zvolili druhé opakování Profita ve stopách kluků. V severu ty podmínky prostě nebyly nic moc a tato cesta byla nejoptimálnější. Po návratu do Thame pořádáme doslova obžerské orgie. Máme ještě pět dní času a tak vyrážíme na trek. Jirka, který už bohužel musel odjet, nám doporučil údolí Chola, ať si obhlédneme Cholatse a Tawoche. Dva nádherné kopce s fantastickými severními stěnami. Ještě v letadle prohlašuji něco o to tom, že příští rok nikam nejedu, skalky, bigwall, prostě si nahřát kosti. Nicméně pak člověk vyvolá fotky a všechno je jinak. Člověk je prostě tvor nepoučitelný. Prostě jsme jen takový, malý schizofrenici.

Jak je pak také společenským zvykem, je vhodné poděkovat všem, kdo nám naši zábavu v Nepálu pomohli uskutečnit:
TRIOP - za celoroční podporu naší přípravy
PESTR - výborné rámové mačky Phantom a zatloukací plíšky a moždinky (skoby a nýty)
DOLDY - sáčky do kterých se všechno vleze a na záda sednou jako ulité (PUMORI 55)
Lanex Bolatice - 9 mm lana Eiger
Konektel a.s. Pardubice - vynikající vysílačky Motorola, které nám zajistili bezchybné spojení
HUDY sport, TOPCLIMBER czech, Fotex Brno, FreeSport Brno, Kouba, Wattgraphic.
Za finanční podporu pak děkujeme ČHS. Za organizační a psychickou podporu pak především Jirkovi Novákovi, který nám pomohl snadno vyřešit řadu složitějších situací.

Resumé:
čas trvání expedice: 17. 10 - 21. 11. 2000
účastníci expedice: Vojta Dvořák, Jan Doudlebský, Roman Kašpárek, Jiří Novák (konsultant), Radek Lienerth (vedoucí)
oblast působení expedice: Nepál, Lumding Himal, Skupina Kongde Ri 6 187 m
Kongde Ri Lho 6187 m,
- prvovýstup „Everybodys Smoking Marihuana“, JZ hřeben/pilíř, V-/75 led, 1500 m po spojení s normální cestou J hřebenem v 5900 m, R. Lienerth, J. Doudlebský a R. Kašpárek. Až na vrchol bez R. Kašpárka, 27. 10. 2000
- prvovýstup „Ramri Keti“, Z - stěna, M5+/90⁰ , 1 000 m po spojení s normální cestou v 6 000 m, bez dosažení vrcholu, V. Dvořák, R. Kašpárek, 29. 10. - 30. 10. 2000
Kongde Ri Shar 6093 m - S stěna
- první opakování „Extra Blue Sky“ CH. Profit, 1996, M6/85⁰ , 1000 m na SV hřeben, J. Doudlebský, R. Kašpárek, 7. - 8. 11. 2000

Co v letošním roce?
Na podzim roku 2001 se připravují dvě akce. Jednou bude akce CK V-Tour, která připravuje zájezd na trekové kopce Mera Peak 6421m, Imja Tse 6189m a Kongde Ri Lho 6187m. Jestli se uskuteční činnost na všech kopcích nebo se dohodne jeden závisí pouze na vašem zájmu.
Kontakt: V-TOUR@MBOX.VOL.CZ kde vám rádi zašleme podrobnější propozice
Druhá akce se uskuteční pod záštitou ČHS a H.O. Loko Brno. Jestli se bude jednat o výstupy v severních stěnách Kusum Kanguru 6369 m, Kongde Ri 6187 m, některého z dalších trekových vrcholů v oblasti Khumbu, nebo se nám zadaří zaplatit povolení k prvovýstupu západní stěnou Thamserku 6 808m. To vše je otázkou. kontakt: zoban.cl@post.cz