Rendez-vous
(Jamesák 2000/5)

Alena Čepelková - Stehlíková

Proč ne? Zpočátku to nevypadalo moc dobře. Když vloni v Berchtesgaden dopadlo demokratické hlasování o tom, kde se bude konat sraz příští rok, až příliš jednoznačně, začaly mi starosti. Že bude pro ostatní členky mezinárodního klubu horolezkyň tentokrát organizovat letní sraz Česká republika, to bylo jasné. Že to budu mít na krku já, to taky. Vždycky se někdo musí obětovat, aby ty ostatní mohly přijet někam na nové místo a hezky si zalézt. Každý rok někdo jiný a někde pokud možno jinde. Je to perfektní systém a funguje už od roku 1960, kdy bylo RHM založeno.

RHM znamená Randes-vous Hautes Montagnes a vzniklo proto, aby měly ženské, které mají rády hory, a nechtějí vysvětlovat chlapům, proč, svůj klub. Tedy aspoň si to myslím. Zpočátku panovala různá omezení, jako že každá členka musí být schopna samostatného výkonu na cestách obtížnosti nejméně IV+, postupem doby se pravidla omezila nebo vytratila přirozenou cestou. A to je dobře. Na co definice, když výkonnost je jednak dost obtížné definovat, a navíc se v průběhu času mění, slábne (nebo zvyšuje!). Že lezecká úroveň členek klubu měla však vždy vysoký standard, dokazují jména jako Blažena Karasová, Simone Baudier... nebo třeba Jarka Cuberková. Ale výkonnost není vůbec to hlavní, co členky klubu spojuje. Tím hlavním je láska k lezení, samostatnost a dlouholeté přátelství. Tím se stalo, že dnešní klub je směsicí horolezkyň na vrcholu svých sil, začátečnic i starých dam, které sice už nevyvedou čtyři plus, ale po horách běhají o holi a s takovým zápalem, že by jim leckdo z těch mladých mohl závidět.

No a teď hledejte pro tento spolek místo, které by splňovalo ideálné požadavky k uspokojení všech těch různorodých ambicí. Naposledy organizace spadla na tehdy ještě Československo v roce 1990, a sraz se mimořádně vydařil. Tedy aspoň jsme si to myslely - konal se v Adršpašsko-teplických skalách, k dispozici byly nádherné pískovcové skály s mile staromódními pravidly lezení a vzrušujícími vzdálenostmi mezi kruhy, mužští předlezci a pivo za 2,70.

Přesto dopadlo vloni již zmíněné hlasování mezi pískovcem a horami takto: písek - 0, hory - všechny hlasující. Marně bychom se pokoušely vysvětlovat, že tentokrát by ten pískovec byl mnohem více "friendly" (Ostrov a Tisá) a že už žádné hory nemáme, tudíž za nimi budeme muset dojet na Slovensko. Vysoké Tatry zkrátka vyhrály na celé čáře. Myslím, že to, že vlastně pořádáme sraz v jiném státu, bylo všem úplně fuk.

Volba místa padla na hotel Popradské pleso proto, že z hlediska přístupu a kapacity byl pro naše účely nejvhodnější. Pamětliva toho, že v civilizovaných zemích se plánuje dovolená daleko dopředu a také že storno hodně stojí, pečlivě jsem naplánovala termín a zahájila korespondenci. Termín byl jasný - jen ne tehdy, až bude v Tatrách týden JAMES-u. Stanovila jsem ho tedy na třetí týden v srpnu, konzultujíc termín s Vladem Linekem s tím, že ostatní nějak dopadne. Z Popradského nejdřív neodpovídali, a pak, že hotel jde do privatizace a nikdo neví, co bude. Když už byl konec března a počet tatranských chat se ještě k tomu výrazně ztenčil, znervózněla jsem. Poprosila jsem o pomoc Igora Kollera, a ten s výkonností sobě vlastní všechno zařídil - Popradské má nového majitele, bude fungovat, a mám napevno zarezervováno padesát míst. Kdybych něco potřebovala, s organizací mi pomůže Ika Jakubcová z Popradu. Všechno vypadalo ideálně. Těšila jsem se i na to, že díky této spolupráci se konečně zase potkáme a víc sblížíme s babami ze Slovenska, které doposud víceméně srazy RHM ignorovaly. Počátkem května, když už mi začaly chodit první přihlášky, jsem se potkala s Igorem ve Walesu. Velmi jsem se těšila, že ho uvidím, a z očí do očí budu moci reprodukovat rozhovor, který jsem před odjezdem vedla s recepční z Popradského.

"Dobrý den, chtěla bych se na něco zeptat, mám u vás v srpnu rezervovaný pobyt pro sraz RHM a jedna z účastnic se ptá, jestli si sebou může vzít psa?" "Ano, je to možné, za poplatek 50 Sk na den... a co že jste to říkala? Kdy máte mít něco rezervováno? A co že to má být? Ne, doopravdy tu nic nemám. Víte, byly tu trochu zmatky. "Rozhovor přesto neskončil mou mrtvicí. V hotelu stále ještě zbývalo - ovšem s třiceti místy na půdě - právě těch mých 55 míst. To, že se JAMES bude konat samozřejmě právě v termínu našeho srazu, už mě vyvést z míry nemohlo. Měsíc před akcí jsem šlapala z Popradského v povznesené náladě. Tatry byly na svém místě. V hotelu měli halušky, Slovenskou izbu, bar, živou kapelu a vůbec živo. Pan vedoucí vyšel ve všem vstříc. U Viktora to fungovalo skoro jako za starých časů (jen bez toho točeného) a společně jsme dotvořili návrh na design triček, které jsou vždy kořením každého srazu.

S laskavým svolením Paľa Barabáše jsme použili jeho motiv dvou bab nalehko se vznášejících na tatranském chodníčku a dvou chlápků - nosičů - s postelemi. (Co na tom, že v životě je to jinak - žádné takové jsme pak nepotkaly, a matroš si odnosily pochopitelně samy.) Ika odvedla veliký kus práce. Budou nákresy cest, přijedou Slovenky pomoci s průvodcovskými službami, bude sponzor na trika. Jediné, co se nám nepovedlo, bylo to, že když jsme konečně měly čas na lezení, pršelo a tak jsem si lezení na Ošarpance nemohla oživit.

Kdo čeká, že nakonec bylo všechno jinak a nic nevyšlo, bude zklamán. Naopak. Dokonce i to počasí nám přálo tak, že to v tomto čase asi málokdo pamatuje. Hotel sice praskal ve švech, ale my měly perfektní ubytování. Jídlo perfektní. Pivo perfektní. (Ty cizinky tomu zase až tak nerozumějí.) A lezení? Samozřejmě Volovka, Ošarpance a Žabí kůň byly v permanentním obležení. Došlo i na Východný štít nad Železnou Bránou, ale dlužno dodat, že největší úspěch nakonec snad sklidila Ostrva. V polovině týdne totiž krok účastnic ztratil gazelí pružnost, zrak lesk a dotazy směřovaly opatrně jedním směrem: není tady NĚKDE něco BLÍŽ? A já nebyla tak škodolibá, abych poukazovala na to, že přece chtěly do hor.

A že to hory jsou, dokonce, jak jsem je uvedla při přivítání, "největší z malých hor", tak jak je mám zapsané ve svém srdci, se mohly samy přesvědčit. Znám řadu z nich dlouhá léta. Vím, jak lezou, některé z nich technicky velice dobře, jsou zvyklé vést samy výstup. A tak mě docela překvapilo, že přesto byly zaskočeny expozicí, lámavostí některých partií, orientací ve stěně. Věcmi, které nám, které jsme tu lezecky vyrostly, už vůbec nepřijdou. Hned první lezecký den nás také výchovně zaskočil zvrat počasí - z horkého dopoledního nástupu se vyklubala bouře s kroupami, takže jsme urychleně musely opustit nalezlé cesty. Gloria vypadala tak zmrzle, až mě jí bylo líto. Nějak vzpomínala na slunnou Itálii a po celý krásný týden se nehnula bez goretexového kompletu a flísky. S těmi nejvíc dychtivými jsme vyrazily do západní Lomnice, a to byl zážitek nejen pro nás, ale snad i pro tamní personál na Lomničáku, který nám uspořádal perfektní přednášku o počasí a protuberanciích... asi speciálně pro Charlotte, která je dokonce přímo z oboru. Bohužel, chvíli po našem sestupu Jordánkou pod nástup jsme uslyšely helikoptéru a když jsme byly zpět na štítě, zjistily jsme, že znamenala zásah Horské služby, a to konečný pro mladého maďarského horolezce. Takové chvíle jsou vždycky zlé. Jak jsem byla ráda, že jsme všechny v pořádku zpět! Má spolulezkyně Angela nevypadala na začátku lezení příliš šťastně. Zdálo se jí, že je příliš nebezpečné, což se mi u ní, kterou jsem poznala v okamžiku, kdy s písničkou na rtech sólovala v padesátimetrové výšce nad mořem "Sen o bílých koních" HVS E1, zdálo trochu divné. Lezly jsme Arnolda a já se cítila trochu provinile, protože jsem jí chtěla připravit pěkný zážitek. Teprve pod nástupem se přiznala, že nenávidí lezení v plotnách, a nedala se přesvědčit, že ji čeká lezení podobně jako v rodném Cloggy v masivu Snowdonu! Ožila až na délce, kterou jsme traverzovaly do "Šokuj opicu". Inu, tahle šedovlasá dáma je nedostižná. Jarka s Cathy si vychutnávaly Puklinu v plotně a Jarka žasla nad novými borháky. Vreni s Charlotte, které chtěly vylézt Hokejku, se po traverzu ztratily a po neúspěšném boji se vrátily zpět zase Jordánkou.

Týden uplynul příliš rychle. Určitě jsme se nestačily všechny navzájem poznat a vystřídat se v lezeckých dvojkách (to je na takovýchto srazech pěkné), ani zdaleka jsme nestačily vylézt všechno, co jsme měly v plánu, ani zdaleka jsme se nestačily všechny legitimovat bdělým ochráncům Tatranského národního parku, ani zdaleka jsme nestačily sníst všechny palačinky a poháry v okolí. Tak zase někdy příště.

RHM 2000, Vysoké Tatry 12. - 20. 8. 2000. Účast: 50 horolezkyň, i když některé z nich ne po celý týden, z Brazílie, Británie, Itálie, Německa, Švýcarska, Francie, Slovinska, České republiky a Slovenska.

Speciální dík: Personálu Hotelu Popradské pleso. Gejzovi Haakovi z HS za diáky o Tatrách. Igorovi Kollerovi za nádhernou slide show o slovenských skalkách. Viktorovi Beránkovi za zařízení triček. Ice, která nakonec nedostala dovolenou. Počasí. A vůbec...