CÉÜZE - Ráj romantiků a dobrodruhů
(Jamesák 2000/5)

Rostislav Tomanec Zico

Nádherná vápencová hradba, posazená jako skalní koruna na hřeben hory, se náhle objevila za zatáčkou po cestě z Gapu do Sigoyer - a my jsme vydechli zklamáním, "ne, to ještě nemůže být ono!". A bylo. Skály se nám zdály příliš kolmé. Nejkrásnější třicetimetrové břicho, které se vypínalo přímo nad námi, když jsme začali stoupat po vrstevnici k masivu, nás donutilo náhle opustit chodník a šplhat o překot strmým svahem vzhůru. Ovšem odměnou za propocenou kůži a zpeněnou krev nám byla jen řada komfortních bivaků, zato ve střeše nevedla jediná cesta. Zjištění bylo pro mě smutné - je tady spousta nádherných vertikál a ráj lezců do 7a, ale minimum převisů a střech.

První den pršelo a představa dvoukilometrové "dálnice" pod střechou vzala za své. Mezi sektory jsme se pohybovali neustále na dešti, křoviny na nás pouštěly sprchu, voda stékala po skále jako tobogánu a suchá zůstala sotva čtvrtina cest. Z dobrých sektorů zůstal suchý jen Cascade. V Biographie, na opačném konci masivu, se tísnilo dvacet lezců na čtyři lehčí cesty. Byli jsme mírně mrzutí - já, že nejsem ve Višňovém, Michal, že ho bolí ruka a Mladý, že tu nejsou 7-áčka v dachu - a tak dobrou náladu udržovala pouze stále vysmátá Kay Meritamon od "velké louže", jež pobývala s námi. Ranní slunce, které rozzářilo okolní hřebeny, zatímco hluboká údolí zůstávala setmělá, však bezezbytku zaplašilo včerejší chmury a my jsme začali být vnímavější ke všem krásám, které našim smyslům příroda bohatýrsky servírovala.

Ráno v osm jsme vyrazili na západ do sektoru Cascade, kam slunce po nebi dopluje až odpoledne. Není v něm mnoho cest, ačkoli je to jeden ze dvou nejlepších sektorů. Cascade je nejpřevislejší stěna, ale cesty nejsou dostatečným tréninkem pro špičkové lezce. Ve velkých dírách ani nenatéká. Ale pro ty méně trénované je to výborné - těžiště leží mezi 7b a 7c. Dalším handicapem oblasti je poměrně měkká a rozkolísaná klasifikace. O krásné cesty však nouze není, jelikož jich je však málo, stojí se na ně často fronty. Rozlezli jsme se v kolmé části na třicetimetrových 6b-éčkách, kterých jsou tady v převažujících kolmých sektorech mračna. Pak vytrvalostní převislé 6c+ Ananda (klasifikaci píšu, jak se nám jevila, protože v průvodci to bylo rozevláté a často o stupeň až dva lehčí), 6c vpravo Medecine douce a nejhezčí byla úplně vpravo Women, vytrvalostní po lištách za 7a+. Pak jsme šli níž a OS lezeme krásný traverz se dvěma směry vzhůru, dvě krásná 7b: Super Mickey a Keket blue. Michal navíc dává OS narovnání Hyper Mickey. Dále vlevo lezeme nejlepší tréninkovou cestu v kaskádách, Le Privililege 7c. Celé vydatné.

Michal trošku zabojuje pod vrškem a pro mě to je signál, že se jedná o první těžkou cestu. Francouzi obdivují skvělý on-sight v 7c+, zatímco Michal se mě ptá, kolik je 8+. Odpovídám, že 7b. - "Tak to je 7b", hodnotí Michal. Pro mě to jsou strašné natahováky. Přesto dávám flash klíčová místa, a teprve na vršku nedosáhnu chyt a padám. Jdeme po balvanech níže a já se vrhám na Rosannu za 8a v domnění, že lezu 7c. On-sight dávám úvodní boulder, v díře visím hlavou dolů, další dlouhá tempa a už si myslím, že to mám. Jenomže v kolmém přichází krutý bouldr za sekané dvouprstové dírky daleko od sebe, zakončený dlouhým skokem do madla. Totálně se zničím, než to vzdám a padám. Jdu doleva na 7c+ Correspondance Imaginaire. Pěkné, lehké a zase bouldr v kolmém za dvouprstové škrabky. Ten se sice dá oblézt zprava, ale tohle zlehčení odmítám a dolézám cestu aspoň AF. Lezeme nové 7c mezi Correspondance a Rosannou. Krásné dlouhé a pořád madla. Jeden krok za hlubokou jednoprstovou dírku. Stále odpočívám, protože se bojím, že přijde boulder, když je to tak lehké, ale zbytečně. Michal v dolním břichu vynechává chyty i jištění. Hodnotíme 7b+. Kousek vlevo je Blanche Fesses, 7c s bouldrem, věčně obsazené. Pokračujeme o linii dál a dáváme OS krásné vytrvalostní lehčí 7c, Vagabondo di Occidenti. Těšíme se na přitažlivý Mirage, lehčí 7c+, začínající velkým břichem, ale stále jsou na něho fronty. Lezci tady jsou ze všech kontinentů: Japonci, Novozélanďané, Australané, Francouzi, Italové, Španělé, Angličané, Němci, Rakušané, Češi, Poláci, Belgičané, Kanaďané, Američani a kluci z Venezuely. Z těch jazyků jsme byli tak dopletení, že jsem Polákům odpovídal "yes" a Francouzům "si". A na Rakušáky jsme prostě volali "Abadžikra", ti na to slyšeli dobře.

Michal se pustil do jediného těžkého, a proto stále opuštěného 7c+, Tenere. Zase převislé břicho a táhlý menší převis. Tři těžká místa, poslední ještě za malé chyty pod řetězem, ale Michal to onsajtl nekompromisně. Prý: "Pravá ruka mi furt natéká, tak odpočívám jedině na levé." Potíže s rukou Michala neustále trápí, ovšem technicky dosahuje mistrovství, které tady všichni obdivují. Ve dvě odpoledne jsou už paprsky slunce nemilosrdné a zahání nás pod ledovou sprchu vodopádu. Léto je deštivé, takže k jeho vyschnutí naštěstí nedošlo. Chodit pro vodu hodinu dolů a hodinu a půl nahoru by bylo peklo. Vracíme se skalnatým a křovinatým terénem do bivaku na siestu a za dvě hodiny pokračujeme do oblastí otočených více na východ, a tudíž ve stínu.

Nejlepší stěnou "na východě" je Berlin. Dlouhé převislé, vytrvalostní dardy po lištách. Klasifikace je tady přece jen lepší než v kaskádách, ale taky kolísá. Michal se on-sight prochází v cestách 7c i 7c+ takovým stylem, že to vypadá, jako by je měl nachozené. Dává během tří dnů postupně OS Berlin 7c, La Chose 7c, Makach Walou 7c+, Queuede Rat 7c, Blocage Violent 7b+ a mnoho lehčích. Kupodivu však utíká z Cubusettes 7b a nadává, že tak malé chyty, z jakých tu musel zapínat, nebyly ani v 7-céčkách. Je to ale úplně nová cesta, takže bůhví kdo a jak to lezl, protože vlevo vede nádherné Petite Illusion 7a+, které je zase o dva stupně lehčí než 7a+. Michal doporučuje Queuede Rat, protože je těžký a vyrovnaný, bez bouldru, ale taky Blocage. Je před setměním, jsem unavený, a vybírám si proto lehčí Blocage Violent. Bomba. Nádhera. Snad nejhezčí, co jsem tady lezl. Sedm metrů převislé, naprosto konzistetně vytrvalostní, permanentní tahy po středně dobrých lištách, pořád lehce natéká. Fantasia a fuga C dur. Dlouhé štreky mezi nýty - klasická Francie. Dávám OS a mohutné "Abadžikra!" letí éterem do údolí.

Příští den jsem si vyhlídl nádhernou patnáctimetrovou střechu ještě dál na východ, v sektoru Un pont ... Dynamická akrobacie jako v Anakondě, název Bourinator. Poctivé 8a. Uprostřed silový bouldr zakončený dlouhým skokem ze spoďáku do schované kapsy, poté velká díra a na konci střechy dva dynamické skoky z lišty do stisku a madla. Rakušané i jeden Francouz v tom padali a to mě trochu postrašilo. O to víc jsem se však koncentroval. Dvakrát jsem zkusil kroky, a pak jsem nastoupil na ostro. Boulder uprostřed jsem dal napokraji, stále jsem přitom visel za špičky a paty na úrovni rukou, což mi pomáhalo vydržet se silami. V díře jsem musel vymyslet "nouhend", abych to rozdýchal. Ten jsem neměl vyzkoušený, ale podařil se mi. Visel jsem za nohy jako netopýr a Rakušené kroutili hlavami. Dost odpočatý jsem pak nastoupil na druhou část. Vynechal jsem expresku na konci střechy, zařval "Abadžikra - Haremheb!" a dynama vyskákal bez nohou. Rakušané byli nadšení: "Was ist das Abadžikra?" Ptali se. A Mladý, který mě jistil, povídá: "Abadžikra, das ist die Energie, Kraft und konzentration, das ist kung-fou in der Felsen!" A všichni jsme se smáli. Pak už s námi byli Rakušané jedna ruka a pokusy dávali jedině přes "Abadžikra!". U Bourinátora mě napadla stejná myšlenka jako Oliho, když se Šaman ve Višňovém usadil na 9+: Za co bychom asi dnes dali Oázu harmonie v Súlově? Vždyť ten Bourinator, to byly dvě takové Oázy za sebou. Vytrvalost jde prostě nahoru a čísla dolů.

Strávili jsme v Céüze pouze tři dny a dva půldny. Michal Cienciala za tu dobu vylezl na třicet cest od 7a do 7c+ a až na jednu nebo dvě, všechny on-sight. Být tam ještě týden, tak půjde OS do 8-áček. Odpočinkové dny jsme trávili dole u jezera cestou do Gapu a tůrami. Spali jsme stále nahoře. Udělali jsme jednu tvrdou hodinovou vynášku, a pak jsme jen doplňovali zásoby. Auto jsme nechávali dole v lesíku - bez problémů. Ze Slovenska je asi nejlepší cesta přes Vídeň do Mnichova, pak Mulhouse, Belfort, Besancone, Grenoble, Gap, Sigoyer a výšlap k masivu asi osmset výškových metrů. My jsme jeli přes Prahu, Norimberk a Karlsruhe. Celkem tisíc šestset šedesát kilometrů. Kdo má na dálnice, může si to zkrátit přes Švýcarsko. Jeli jsme tam i zpět vždy den a půl. To znamená do půlnoci, pak spánek někde v polích a přes den dojezd. Céüze je rájem pohodových lezců, putujících za dobrodružstvím a romantikou. I začátečníci zde najdou spoustu cest kolem 6a, 6b. Kdo má maximum 7c+, 8a, tak tady bude mít dostatečný výběr, ale těžších cest je málo. Na 8b se tu nevyplatí jet. Leda nacvičovat v sektoru Biographie jednu ze tří cest 8c+, 8c a 8b+. V srpnu je večer normálně zima na čepici i polarovou bundu, přes den do naha. Důležité je mít nepromokavé věci, zaprší z čista jasna jako v horách. Dobré podmínky na lezení jsou od května do října. Největší zážitek: večerní východ měsíce za úplňku a nahé ženy v poledním slunci ve vodopádu. Taky ferrata a procházka po měkkém lučním koberci na vrcholovém plató vám dají prožít báječné pocity. Avšak, pro toho, kdo se nechce či nemůže trmácet přes půlku Evropy, leží u Kufsteinu starý dobrý Schleier. Ovšem tam je zase poskrovnu lehkých cest.

Závěr patří sponzorům: Lezli jsme v lezečkách TRIOP, hlavně měkkých Diamondech a rozlezených Genusech, sedácích SINGING ROCK a s drátovými expreskami rovněž SINGING ROCK.