Vše začalo již před téměř deseti lety. Prvotním impulsem byla fotka kopce, který pro mě v té době ještě neměl název, pouze ostrou hranu jako od baráku, která se zvedala od ledovce, někam k oblakům. Až později jsem se dozvěděl, že Talung se svými téměř 7400 metry leží na ledovci Yalung v magickém amfiteátru Kančendžengy, Kumbakarny a Kabru.
Foto: Michal Kroužel.
Do té doby nebyla vylezena a to mě okamžitě nakoplo, že se chci s ní popasovat. V podzimním předmonzunovém období roku 2004 vyrážíme s Tomášem Rinem alias Houbou pod kopec. Cíl byl jasný, vylézt tento panenský skvost západního Himálaje. Po našem příjezdu a aklimatizaci nastal okamžik nástupu do pilíře Talungu. Vybrali jsme směr přímo skalní částí pilíře, kde se ledové splazy protkávaly a mířily na hranu, až k vrcholové části. Lezení bylo úžasné, v dobrém ledu a upěchovaném firnu. Během pár hodin nám rostla pod nohama propast a jen silný ledový vítr kazil slunečný den. Ze začátku měl mráz relativně akceptovatelnou podobu, ale s přibývající výškou součet vichru a chladu udělal své. Po deseti hodinách jsme byli zmrzlí na kost a to jsme měli ještě před sebou hodně nepříjemný mixový kout, nad kterým byla možnost postavit bivak.
Na štandu, kde jsem byl zavěšený v sedáku a jistil Toma, jsem přestal cítit nohy. Nijak mne to nepřekvapovalo, ale netušil jsem, že začínám omrzat. Po dolezení nad kout sekáme plošinku pro stan. Do rána bylo vše jasné. Mé nohy byly namrzlé a lehce fialové. Zhodnocení situace, kde představa, že další čtyři dny polezu s tímto hendikepem, který se rozhodně nebude zlepšovat, dal jasnou stopku dalšímu pokračování ve výstupu. Tím byla expedice u konce.
To jsem ještě netušil, že můj další návrat bude téměř až po deseti letech. Je pravda, že k projektům se vždy vracím, pokud je nikdo přede mnou nedokončí. Talung pořád odolával, a tak při letošní volbě, kam budou směřovat mé kroky, byl jasnou volbou.
Kopce se zdají nadosah, ale samotný pochod přes deštný prales až do Base Campu nám trval s nosiči přes 10 dní. Foto: Michal Kroužel. / Šmudlové unudlaní, čili malý Tybeťánci. Foto: archiv Mára.
15. dubna odlétáme se Zdendou (Zdeněk Hrubý) z Čech do Nepálu a po dlouhém pochodu přes Ghunzu, Ramze a Yalungský ledovec docházíme 1. května do Base Campu. Nosiči nám stávkovali, takže proto se příchod vlekl tak dlouho. Nicméně 3. května vyrážíme klasickou výstupovou trasou na aklimatizaci a přespáváme následující den ve výšce 6700 m. Jelikož západní stráně mají tendence sbírat nafoukaný sníh, místy jsme se bořili až po pás v prašanu.
6. května startuji obhlédnout SZ pilíř. Sněhové podmínky byly katastrofální a nekorespondovaly s předchozím aklimatizačním výstupem. Naskytl se mi naprosto rozdílný pohled na pilíř než před lety, který byl čistý, beze sněhu a ve spodní části na nás hleděla čistá skalní bariéra. Musel jsem začít hledat nový směr výstupu. Volba nakonec padla na levou stranu pilíře. Střed pilíře, což byl původní směr z roku 2004, byl rozhodně bezpečnější, ale možnosti výběru díky panujícím podmínkám dávaly omezené možnosti.
Záda nezáda, furt se nakládá… Přechod Pěti sedel. Foto: archiv Mára. / Čaj o páté a pohoda v BaseCampu, kterou nám nikdo krom padajících lavin nekazil. Foto: archiv Mára.
7. května odcházíme do BC (5400 m). Následující den lezeme prvních 300 výškových metrů. Tvrdý firn nástupového kuželu dává rychlou možnost dostat se do stěny. Po třech hodinách lezení narážíme na starý vodní led a náš postup se dramaticky zpomaluje. Odpoledne přichází prudký vítr, který nás zasypává sfoukaným sněhem. Do toho začínám mít čím dál větší problémy s intenzivním kašlem. Kolem třetí slézáme a slaňujeme na ledovec a ještě týž den docházíme do BC. Náš další pokus nastal až 14. května po uklidnění větrného počasí a částečném vyléčení mého kašle.
15. května těsně před pátou ranní již stoupáme první metry po stráních SZ pilíře. Kolem deváté se již utkáváme se strmým vodním ledem. Lezení je únavné, relativně vyrovnaně obtížné a den končíme po 14 hodinách naprosto utahaní. Bivak nacházíme pod velkým sérakem ve výšce 5900 m.
16. května po předchozím namáhavém dnu vstáváme později, nicméně monotónní dřina pokračuje a místy je zpestřena sněhovou strání, kde si konečně při zakopnutí do hlubšího sněhu lýtka trochu odpočinou. Den končíme relativně brzo, již ve čtyři odpoledne. Jako základ pro bivak nám slouží díra v séraku ve výšce 6300 m.
Průlezy kolem séraků, byly ve starém a strmém vodním ledu. Každý metr byl boj, jelikož zaseknout cepín pak zakopnout nohu, mnohdy znamenalo i pětkrát bouchnout do jednoho místa. Foto: archiv Zdenda.
17. květen je vstupní branou do horního Headwallu po strmém ledu místy promixovaném skálou. Před námi se otevírá klíč stěny. Lezecký den končí po 15 hodinách tmou, kdy v posledním světle kopeme do ledu a vytváříme skromnou plošinku pro stan ve výšce 6700 m. V průběhu noci nás zasypává sníh, padající pod nárazovým větrem, který musíme v noci odhazovat.
18. května prolézáme celý den tenkými vyledněnými žlábky až do výšky 7000 m, kde stavíme za skalním pilířkem stan. Je silný nárazový vítr, který v noci ustává. Přes den došlo k pádu kamenů, které jsem ukopl mačkou, a Zdendovi přistál jeden z nich na helmě. Naštěstí Zdendova hlava zůstala celá, ale odnesla to helma (která byla vedví) a foťák na jeho boku.
Únava… Po celodenní dřině najít sílu vykopat plošinu pro stan je někdy nadlický výkon. Foto: archiv Mára. / Má první slova, která jsem si sám natočil „In flagrante delicti“ po dolezení na vrchol Talungu „Tak jsem tady, sen se splnil, a stojím na vršku Talungu. Nakonec se vše povedlo a čekám, až doleze i Zdenda, abychom si to mohli užít spolu. Zároveň jeden z mých dětských snů, konečně napodruhé dopadl. Jsem orvaný jako borůvka, je tady nahoře jako vždy „hovno“, nic než zoufalství, možná radost, jsem unavený, strašně unavený, ale hlavně už nemusím nikam dál.“ Foto: archiv Mára.
19. května je slunečné ráno, s výhledem již na Sikkimskou stranu, kde dominuje silueta vzdáleného Makalu a panorama Kančendžengy. Následuje průlez horním polem pod vrcholový hřeben. Kolem 12. hodiny dolézám na vršek, kde filmuji poslední záběry těsně, než valící se mlha ukradne svět. Zdenda již dolézá na vrchol v bílé tmě. Začíná sestupové drama, kdy je vidět tak na špičku nosu, jež končí večerem a sestupem do výšky 6600 m.
20. května pokračujeme v sestupu mezi trhlinami a séraky po klasické cestě až na suťovisko. Kolem 13. hodiny docházíme do BC, kde na nás již čekají nosiči. Následující den hned po ránu máme BC sbalený a šlapeme přes Yalung směrem domů.
Cesta dostala název Thumba Party, podle typického nepálského nápoje Thumby, který obsahuje zkvašené proso, kukuřici, … a spoustu veselých voltů, které roztáhnou nejeden úsměv.
Vylezena byla SZ stranou pilíře na vrchol Talungu (7349 m), celková délka výstupu je 2500 m. Lezecké úseky jsme ohodnotili za M6+, WI6.
