U nás na severu se vždy léčilo hlavně čerstvým vzduchem, a tak navrhuji na další týden změnu a o něco málo víc světla prosincových dnů v brněnské štrece v severce Rumaňáku. Mišo, že hej, ale, že musíme ještě pobrat Maťa, který potřebuje prozměnu vyléčit ze svého workoholismu.... Tak nebylo co řešit a přibyl poslední kompaněro na ozdravnou dovolenku. Stačilo už jen zabookovat lázeňské apartmá v samém srdci hor a po chvilkovém váhání něco málo připlácím za VIP výhled na polský Hollywood.

 
Pohled ze Západní Železné brány - pht vše Asu, Maťo, Mišo, Igor
 
Ponejprve je důležité pořádně prohřát svaly a cos propotit trikotů, aby se tělo lépe adaptovalo na samotnou kůru. Volíme tedy hicovačku na přímém slunci a jen občas jako drobné ozvláštnění si necháme kolem sebe prosvištět nějakou tu lavinku ze Západní Železné brány. Po půl dni této intenzivní zátěže doplněné o tahání dříví do lesa, naposled pod nástupem zhodnotíme naše netušené možnosti a Mišo jako ledoborec začíná ukrajovat z prvních sněhových délek, které jsou v totální antipodmínce. Přistoupili jsme totiž na to, že máme-li se z čehos vyléčit, musíme zadřít jako voli. A skutečně, již ve třetí délce nás Miško nečekaně rozhicuje delikátním traverzem s neskutečně technickým dolezem v hladké plotně, která řádně cloume mojí a Maťovou hlavou a to i přes tmu, která se již před časem rozhostila.
 

 
V úvodu stěny.
 
Pod samotnou stěnu Velké zdi dolézáme naštěstí dost pozdě a po doplnění tekutin a jakéhos kuřete vindalu, či chicken curry se každý zvlášť kurtujeme ke své poličce, která nám má poskytnout spočinutí pro další dny. Je to totiž především kryoterapie, která má pokud možno až extrémně zchladit tělo a tím zabránit dalšímu šíření nemoci. V těžkých případech, jako u Maťa, pak bylo doporučeno spacák zapínat jen do čtvrtiny, či max. poloviny. Prochladnutím se totiž lépe docílí střízlivého uvažovaní a často i eleminaci zlozvyků. (očividně né úplně fungovalo)
 

Pohoda pod Zdí.Mišov a Asuův bivak.
 
Ráno jsme si ještě cos pospali (za ty prachy aby ne!) a dle domluvy se do čistě skalních pasáží pouštíme spolu s Maťom. Borec, že chce riadny boulder, a tak ho oklikou navádím do nepříjemné pasáže, kde je nutné být ve střehu, umět lézt, nezapoment se zajistit a zárověň nesmí nic shodit na kuchyňku paní gazdovej, toho dne v podání Miša. Nakonec to borec zadeli riadne. 8ačko sice normálně krokuje poloviční dobu, ale furt cos drmolí o věšení bannerů, a tak jej pro jistotu posíláme opět jen v lezečkách ještě o délku dál a výš, aby přece jen ještě vystřízlivěl. To se už i zlepšila kvalita skály, Maťo rozdýchal težší místa a já byl za svou trpělivost odměněn parádně designovým komínem jak od Ference Futuristy.


První klíčová délka.
 
Áno, je to poriadne chrumkavá odměna. Naše konání se totiž může zdát mnohým jako nesmyslná činnost partičky nevyléčitelných bláznů. A možná maj pravdu. Ale stojím si za tím, že to je podobné jako s uměním. Přece i my se snažíme objevit línie, které jsou nejelegantnější a zpřístupnit je lidem, aby se pak v nich mohli vybraní jedinci shlédnout a realizovat své vize, či vyléčit se ze svých nemocí...
 
V rámci lezecké reality to pak byl klasický Áčkový komín s bouldrem na tření ve sněhu, kde jsem musel chtě-nechtě prolomit jakous krysu a navíc mi dosti odmrzl palec na noze. Naštěstí Maťo mrzl celou dobu na štandu na nohy obě (skelety jsme oba nechali u paní gazdovej dole) a neslyšel jsem taky nic o výškovkách. Tak jsme si byli fifty-fifty.


Kdo v čem strávil den? Borci stojí na polici mého apartmá.
 
I přesto, že jsem na druhou noc objednával apartmá s lepším výhledem o pár poschodí výš, byli jsme nuceni se vrátit do toho včerejšího. Nevím, kde se to vzalo, ale na chvíli mne popadl i strach, a to když mi má polička na spaní přišla menší než včera a expozice o něco větší. Ale to jsem jistě měl jen velké oči a asi se projevily i první příznaky návratu z fáze idealisty k realismu - léčba začala fungovat!
 
Co však přestávalo fugovat bylo schéma Dlouhého koutu. Začínali jsme tušit, že i přes Pawlovi poměrně detailní informace k cestě se spíš realizujeme v projektu, o kterém nám před časem vykládal Čumpelík a ke kterému nás narozdíl od Dlouhého koutu nabádal: Jestli někdo neumí volně vylézt Dlouhý kout? Však tam jsou asi jen dvě těžký místa navrchu. To je docela dobrý zimní lezení, rajbáky valíš v botách, tam si zalezeš. Ale žádná příhoda s Mauglím tam nebyla, to je prostě pohodové lezení. Jediná věc co nám nevyšla, tak jsme netrefili polici na druhý bivak, spali jsme na takový úzký potvoře. Zato vlevo je tam parádní směr, který by stálo za to vylézt!

 
Topo Dlouhého koutu a Maťo v dolezu komínu.
 
Ráno po klasickém ranním prohřátí na prodírajícím se laně (Maťo opět mlel cos o výškovkách, ale aby vzal týřidlo, to ne. Pročež mu přidáváme ještě jednu sviňu.) nás o potvrzení naši domněnky nové cesty přesvědčuje Mišo, který se zahryzává do závěrečného koutokomínku a vyvádí nás na vrchol Zdi, aniž bychom potkali slibovanou A2, která byla určena na zvýšení efektivity mé terapie.
 

Závěrečný kout.
 
Mišovi, ale září oči a i přes naprosto nekvalitní sněhovou nadílku ukrajuje po dalších metrech, teď již pro něj známého Ľavého piliera. Občas nás podusí ve vlastní šťávě, kdy s Maťom na sebe jen tupě hledíme a přemýšlíme jak se dostat o pár metru výš, aniž bychom riskovali polet vpravo do Zdi, nebo zlámané hnáty při tvrdším přistání v svazích pilíře nalevo. Ale konec konců je to jak s tím medvěděm - dôležité je mať dost v püči.


Na vrcholu Zdi.
 
V sedýlku pod headwallem to s pokročilou nocí začíná vypadat na luxurusní bivak, ale Igorov telefonát o zhoršení počasí, zvýšený vítr a sněhová nadílka (beztak od Pšonů) nás nutí opět zabrat a trochu propotit už tak dost zvlhlé oblečky. Prostě povolanější seznali, že budeme-li odpočívat, nic nedoléčíme. Nakonec, bylo potřeba, aby nás zaslúžilý majster športu ještě cos naučil. Nie su zlé podmienky, len neuvedomilý ľudia. Dolieza sa na vrchol, nie do sedla. A nezabudni na čerešnišku na koniec. Což se mu parádně povedlo v podobě přelezu předposlední délky široké spáry ne nepodobné té v Pirani na Slavkováku. Že prý za IV. A v zimě max. M5. Realita však byla opět jinde. Jako bych téměř hned cítil pokrok v léčbě. M5 bylo akorát v úvodní plotničce a zbytek byla lahůdka pro kteréhokoliv drytool specialistu, kde i Mišo skonstatoval, že mu tak riadně už dlho nenatieklo. Jen dodám, že poryvy větru a skučení hory, nás posouvají spíše do filmové reality kteréhos z akčních filmů. Nož nějaké to dráma to taky přec chtělo, než?


V sedýlku pod headwallem.
 
Pár metrů pod vrškem už fakt nevládzem a jsem i trochu rád, že se naše třídenní léčba blíži konci. Sestup je sice zdlouhavý, ale jsem natolik apatický, že mi je pomalu jedno, zda vůbec ještě můžu aspoň trochu polykat a zda stihnem ještě borovičku, a či jen pivko na dobrou noc (či spíše ráno). A vlastně je mi to jedno všechno, i když mesečina ozařuje celou dolinu a nade všemi vrcholky je opět zdánlivý klid... Hold velké stěny jsou asi jen pro velké chlapy....
 
Závěr: I přes absolvování intenzivní terapie se podařilo dostat ze spárů nemoci pouze Mišovi (přestal brát antibiotika) a snad částečně i mně (jsem zcela jistě více v kontaktu s realitou), kdežto v Martinově případu těžko mluviti o nějaké progresi. Ze spárů workholismu se asi jen tak nedostane.
 
Poděkování patří Jindrovi Šustrovi (Čumpelíkovi) za zajímavý tip na cestu, Pawlovi Weisserovi za informce k cestám ve stěně Velké zdi, Igorovi Pappovi za pár leteckých snímků a infu o počasí a já osobně Mišovi Sabovčíkovi a Maťovi Krasňaskému za zajímavou taškařici. Cesta byla kromě dvou délek vylezená ve smyslu RP, či OS během necelých 60ti hodin 19. - 21. prosince letošního roku. Obtíže hodnotíme 7 AF, M6+, E3 (Jasper).

  


Topo naší cesty a přibližné dokreslení již stávajících linií
 
Dále neskutečný respekt skládáme jak prvovýstupcům, tak opakovatelům Dlouhého koutu. Jak řekl jeden klasik, nic na jeho vážnosti nemění ani rok výroby. Je také až s podivem, že během dalších 30 let stále nemá druhé opakování. Všem dalším pokušitelům přejeme příjemnou kůru (a či terapii) a povznášející zážitky!
 
Asu, Maťo, Mišo